Orangutan

Orangutan

Vědecká klasifikace:	třída savci, řád primáti, infrařád opice, nadčeleď hominoidi a čeleď hominidi
Druhy:	orangutan sumaterský (Pongo abelii), orangutan tapanulijský (Pongo tapanuliensis) a orangutan bornejský (Pongo pygmaeus)
Výška:	samci cca 136 cm, samice cca 115 cm
Váha:	samci cca 75 kg, samice cca 37 kg
Potrava:	plody (65 až 90 % stravy tvoří ovoce), listy
Místo výskytu:	ostrovy Borneo a Sumatra
Biotop:	horské i nížinné lesy tvořené nejčastěji z dvojkřídláčovitých, lužní lesy v bažinatých oblastech

Orangutan (Pongo) je rod lidoopů z čeledi hominidů, kteří se vyskytují na ostrovech Sumatra a Borneo (státy Indonésie a Malajsie). Orangutani se dělí do tří druhů - orangutan sumaterský (Pongo abelii), orangutan tapanulijský (Pongo tapanuliensis) a orangutan bornejský (Pongo pygmaeus). U orangutana bornejského byly zjištěny i tři poddruhy - severozápadní orangutan bornejský (P. p. pygmaeus), centrální orangutan bornejský (P. p. wurmbii) a severovýchodní orangutan bornejský (P. p. morio). Jméno orangutan, nebo také orang-utan, orang utan, orangutang či ourang-outang je složené z malajských a indonéských slov orang (člověk) a hutan (les) a znamená tudíž "lesní muž". Slovo pochází pravděpodobně z banjarštiny. Jméno orangutan poprvé zaznamenal nizozemský lékař Jacob Bonti ve své práci Historiae Naturalis et Medicae Indiae orientalis (rok 1631). Následně se toto jméno objevilo v německých publikacích a koncem 17. století se vyskytlo i v angličtině. Rodové jméno Pongo pochází ze 16. století, kdy se anglický námořník Andrew Battel, který byl v portugalském zajetí, dostal do Angoly a popsal tam dvě antropoidní "obludy", které pojmenoval Pongo a Engeco. Jednalo se zřejmě o gorily. Od 18. století pak jméno Pongo začali přírodovědci používat obecně pro všechny velké lidoopy. Bernard Germain de Lacépède, francouzský přírodovědec, jím poté popsal rod lidoopa, jehož kostru obdržel od Friedricha von Wurmba z Indie. Orangutana poprvé vědecky popsal Carl Linné jako Simia satyrus ve svém díle Systema naturae. Evropané objevili existenci orangutanů možná již v 17. století. Do roku 1996 byly všechny populace orangutanů považovány za poddruhy jednoho druhu.

Orangutan sumaterský (Pongo abelii)

Orangutan sumaterský je chráněn indonéským zákonem 5/1990. Pro jeho zachování je důležitá ochrana lesa, chráněna je například od roku 1998 oblast Leuser Ecosystem v Acehu. Orangutan bornejský je chráněn podle malajských a indonéských zákonů, jeho přirozené prostředí však z větší části nepodléhá zvláštní ochraně. Pro jeho zachování je třeba ochrana velkých lesních oblastí. Všechny tři druhy orangutanů jsou hodnoceny Mezinárodním svazem ochrany přírody jako kriticky ohrožené a také jsou zapsány na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, příloha I. Orangutani jsou kriticky ohroženi a jejich počet rapidně klesá z důvodu odlesňování kvůli plantážím pro pěstování palmy olejné na výrobu palmového oleje. Velkou hrozbu pro tento druh představuje i nelegální lov.

Orangutan bornejský (Pongo pygmaeus)

Na základě analýzy genomu z roku 2011 bylo zjištěno, že genetická diverzita je nižší u orangutana bornejského, přestože jeho populace převyšuje sumaterské orangutany šestkrát až sedmkrát. Tyto druhy se od sebe oddělily před 400 000 lety. Druhy se navzájem mohou křížit, následní hybridi zůstávají plodní. V roce 2017 byla populace orangutanů žijících v hoských oblastech Sumatry na jih od jezera Toba (tedy jižněji než je areál výskytu orangutana sumaterského), čítající asi 800 jedinců, identifikována jako odlišný druh, orangutan tapanulijský (Pongo tapanuliensis). Podle genomové analýzy se jeho linie oddělila už asi před 3,38 milionu let. Zbývající dva druhy jsou si vzájemně příbuznější. Příbuznými dnešních tří druhů orangutanů, kteří rovněž patřili do podčeledi (Ponginae), byli i již vyhynulé rody Lufengpithecus, žijící v Číně a Thajsku před 2−8 miliony lety, a Sivapithecus, obývající Indii a Pákistán před 8,5−12,5 miliony lety. Tito hominidé nejspíše žili v chladnějších a sušších oblastech než dnešní orangutani. Podčeleď se oddělila od afrických lidoopů před 15,7 až 19,3 miliony lety. Blízkým příbuzným orangutanů byl pravděpodobně Khoratpithecus piriyai obývající Thajsko před 5 až 7 miliony lety a v roce 2019 se genetickou analýzou zjistilo, vzdáleným příbuzným dnešních orangutanů byl i Gigantopithecus, což byl rod vyhynulých hominidů, žijících od středního miocénu až do pleistocénu na území dnešní Indie, Číny a Vietnamu.

Orangutan tapanulijský či tapanulský (Pongo tapanuliensis)

Orangutani obývají Borneo a severozápadní Sumatru, jsou to tedy jediní lidoopi žijící mimo Afriku. V minulosti bylo jejich rozšíření větší a vyskytovali se například i v Indii, Číně, Vietnamu, Malajském poloostrovu či ostrovu Jáva. Vyskytovali se zde ještě na konci pleistocénu, možná i na začátku holocénu. Orangutani žijí v primárních i sekundárních lesích. Žít mohou ale například i na zahradách, obdělávaných polích či v blízkosti mělkých jezer. Většinou obývají oblasti 10-15 km od vodního zdroje. Téměř veškerý čas tráví v korunách stromů. Orangutani sumaterští žijí až do nadmořské výšky 1500 m n. m., orangutani bornejští do nadmořské výšky nepřesahující 1000 m n. m.

Druhy

Orangutan sumaterský (Pongo abelii) žije pouze na indonéském ostrově Sumatra. Tento druh je vzácnější než orangutan bornejský. Samci tohoto druhu dorůstají výšky 1,4 m a hmotnosti 90 kg. Samice jsou o něco menší, dosahují průměrné výšky 90 cm a hmotnosti 45 kg. V porovnání s jejich bornejskými příbuznými jsou sumaterští orangutani štíhlejší a mají protáhlejší tváře, delší srst, která má světlejší oranžový odstín. V přírodě se dožívají věku zhruba 30 až 50 let, v zoologické zahradě v australském Perthu byl chován jedinec starý 60 let. V evropských zoo je orangutan sumaterský chován v pouhých 29 zoo, z toho v 11 v Německu. V Česku je orangutan sumaterský k vidění pouze v pražské zoo.

Orangutan tapanulijský či tapanulský (Pongo tapanuliensis) žije rovněž pouze na ostrově Sumatra, konkrétně v oblasti zvané Jižní Tapanuli. Jako samostatný druh byl popsán až v roce 2017. V té době bylo známo, že se ve volné přírodě vyskytuje pouze 800 jedinců tohoto druhu. Od zbylých dvou druhů orangutanů se liší geneticky, velikostí lebky, která je znatelně menší, chrupem a zbarvením a délkou srsti. K oddělení tohoto druhu došlo asi před 3,4 miliony let. Zajímavé je, že výzkum tohoto druhu probíhal převážně na základě kostry, která byla nalezena roku 2013.

Orangutan bornejský (Pongo pygmaeus) žije výhradně na ostrově Borneo. Hmotnost orangutana bornejského dosahuje až 100 kg. V zajetí se dožívá až 60 let. Populaci tvoří cca 50 000 jedinců. Je dobře přizpůsoben životu na stromě, proto se liší délka jeho předních a zadních končetin. U samců se vyskytuje výrazný hrdelní vak, který slouží k zesílení hlasových projevů. Postupem let vyrůstají orangutanovi na tvářích zduřeniny, tvořené tukem a vazivem. Tělo je pokryto řídkou dlouhou splývavou srstí. V zajetí je chov velmi náročný a je jako u všech lidoopů hlídán a řízen mezinárodním koordinátorem. Každý jedinec je evidován v plemenné knize. Expozice jsou nákladné a přísně kontrolované, musejí splňovat vysoké hygienické nároky (např. být omyvatelné) a disponovat dostatkem přepouštěcích místností. U ošetřovatele záleží, aby byl tlupou přijat. V České republice chová orangutany bornejské Zoo Ústí nad Labem a Zoo Dvůr Králové nad Labem.

Tváře samců orangutana bornejského, sumaterského a tapanulijského

Sociální organizace a chování, potrava, rozmnožování, komunikace a ochrana

Orangutan je lidoop s černou kůží a dlouhou srstí načervenalého zbarvení. Nemá ocas. Obličej není obvykle pokryt srstí, může se však objevit knír. Typickým znakem jsou velké vnitřní řezáky. Samice orangutanů obvykle měří na výšku okolo 115 cm a váží něco mezi 30 a 50 kg, samci dosahují velikosti zhruba 136 cm a hmotnosti něco mezi 50 a 90 kg. Rozpětí paží dosahuje délky až dvou metrů. Rozdíly mezi pohlavími i mezi jednotlivými druhy jsou znatelné. Ruka orangutana je podobná ruce lidské - je vybavena čtyřmi prsty a protistojným palcem. Postavení kloubů a šlach však vykazuje adaptace významné pro pohyb v korunách stromů. Prsty mohou snadno uchopit větev. Orangutani během lezení po stromech používají i dolní končetiny, které jsou tomu uzpůsobené. Na rozdíl od šimpanzů a goril chodí orangutani na pěstech. Dlouhá srst je chrání před tropickými dešti, ale používají i velké listy jako kapuci.

Orangutani jsou největší vysloveně stromoví savci, kteří na zem slézají jen zcela výjimečně a velice neradi. V korunách stromů tráví většinu života - spí tu, hledají si potravu, páří se a odchovávají mláďata. V korunách se pohybují nesmírně obratně, i když rozvážně. Žijí v malých skupinách nedospělých zvířat, dospělí se pohybují blízko sebe a stále spolu komunikují

Orangutani většinu dne tráví získáváním potravy, odpočinkem a přemisťováním se na jiná území (den začínají krmením po dobu dvou až tří hodin, během poledne odpočívají a v pozdních odpoledních hodinách cestují). Často však tráví celý den na jednom stromě a opouštějí ho, když na něm není dostatek šťavnatých fíků nebo jiných plodů. Na noc si staví hnízda, která se liší od těch, ve kterých odpočívají ve dne. Na vhodně zvoleném stromu si nejprve orangutan vytvoří základ hnízda tím, že spojí několik větví k sobě. Následně si do hnízda donese menší olistěné větve, které slouží jako podestýlka. Poté větve spletou dohromady, čímž zvýší stabilitu hnízda. Při konstrukci si vybírají větve, které udrží jejich tělesnou hmotnost. Tuto techniku mladé orangutany učí jejich matky již od šesti měsíců jejich života. Ve třech letech by si každý orangutan už měl umět postavit hnízdo sám (obvykle si hnízdo dokáží postavit zhruba za 6 minut).

Orangutani mezi sebou komunikují pomocí různých zvuků, celkem jich bylo zjištěno nejméně třicet dva. Samci vydávají dlouhá volání, kterými lákají samice a imponují dalším samcům. Jedinci obou pohlaví pak zastrašují případného soka nízkými hrdelními zvuky. V případě neklidu orangutani nasávají vzduch přes sevřené rty, což produkuje zvuk připomínající polibek. Mláďata v případě rozrušení vydávají měkké zvonivé zvuky.

Orangutani jsou klidná a mírumilovná zvířata. Téměř mezi nimi nedochází k potyčkám a členové rodiny vyhledávají kontakt a často odpočívají v těsném objetí. Samci žijí v dospělosti samotářsky a své teritorium si označují hlasitým houkáním. Pokud dojde k nějaké potyčce o území či o samici, pak se většinou odehrává jako imponování a hrozba soupeři. V případném osobním souboji se samci snaží druhého kousnout do kožnatých lícních laloků, kde si ale nemohou nijak vážně ublížit.

Samice obvykle v šestiletém intervalu rodí jedno mládě, o něž se stará sedm let, tedy nejdéle ze všech zvířat. Jsou to nesmírně pečlivé matky. Jejich mláďata se jich chytí za dlouhou srst na bocích a jako přilepení se jí skrývají na břiše. Během dlouhého dětství samice své potomky učí mnoha důležitým věcem a rovněž je ochraňují před nebezpečími.

Přeprava mláďat v jednom z rehabilitačních center pro osiřelá mláďata orangutanů.

Tato rehabilitační centra fungují jako školy, kde se mláďata naučí, jak přežít v přírodě.

V důsledku ostrovního výskytu, pomalého tempa rozmnožování a úzké vazby na souvislý korunový zápoj deštného lesa jsou orangutani nesmírně zranitelní. Velkou hrozbou je pro ně nelegální lov, který se zaměřuje především na mláďata, která jsou následně prodávána a které je možné získat jedině tím, že se zastřelí jejich matka a mládě se jí následně odebere. Ochranářské organizace se snaží zabavovat nezákonně chované orangutany a ve zvláštních centrech je učí všemu potřebnému, než je vrátí do přírody.

Jídelníček orangutana se liší mezi jednotlivými měsíci. Ovoce tvoří 65 až 90 % potravy, běžně orangutan konzumuje například fíky. V nížinných oblastech preferuje lesy složené ze stromů patřících do čeledi dvojkřídláčovitých (Dipterocarpaceae), jež poskytují velké množství plodů. U orangutana bornejského bylo zjištěno, že konzumuje minimálně 317 různých druhů potravy včetně mladých listů, hmyzu, medu či ptačích holátek. U orangutanů byla zjištěna také takzvaná geofagie, konzumace půdy nebo hornin. Pro toto chování existují tři důvody: doplnění minerálních látek, zkonzumovaný jíl absorbuje některé toxické látky a pomáhá léčit střevní poruchy jako je průjem.

Mezi přirozené nepřátele orangutanů patří pardáli ostrovní (Neofelis diardi), dhoulové (Cuon alpinus) či krokodýli. Na Sumatře je úhlavním přirozeným nepřítelem orangutanů tygr (Panthera tigris) - jeho absence na Borneu může být důvodem, proč zde orangutani žijí častěji na zemi než orangutani sumaterští. Orangutani jsou napadáni mnoha parazity.

Orangutani byli známí domorodcům Sumatry a Bornea po tisíciletí. Někteří je lovili pro obživu, pro jiné komunity však toto chování znamenalo tabu. Ve středu Bornea podle pověr přináší smůlu podívat se orangutanovi do obličeje tváří v tvář. Některé lidové příběhy pojednávají o orangutanech, kteří s lidmi kopulují a unáší je známy jsou i příběhy, ve kterých jsou muži svedeni samicemi orangutanů.

Inteligence

Orangutani patří mezi nejinteligentnější primáty. Chápou stálost objektu (tj. že objekty existují, i když nejsou přítomny). Dle studie prováděné v ZOO v Lipsku v roce 2008 bylo zjištěno, že se rozmýšlejí mezi vynaloženým úsilím a souvisejícím ziskem, přičemž se jedná o prvního tvora mimo člověka, u kterého bylo toto chování zjištěno. Orangutani si také dokáží vyrábět mnoho jednoduchých nástrojů. Napříkald v roce 1996 byl proveden výzkum, který dokázel, že orangutani sumaterští z oblasti Suaq Balimbing si vytvořili sadu nástrojů, jež využívali k získávání potravy. Vyrobili si například nástroje pro vytahování hmyzu z dutin stromů. Podle potřeby si je dovedli upravit, přičemž preferovali použití úchopem do úst. U orangutanů bornejských (poddruh P. pygmaeus wurmbii) žijících v provincii Tuanan bylo zase zjištěno používání nástrojů napomáhajících akustické komunikaci - využívají listy na zesílení svých zvuků. Je známo, že mezi jednotlivými tlupami panují kulturní rozdíly.

Studie o schopnosti orangutanů chápat symboly byla provedena v Kalifornii mezi lety 1973 až 1975 zoologem Garym L. Shapirem, který pracoval s orangutaní samicí Aazk. Použita byla metoda psychologa Davida Premacka vyvinutá pro šimpanzí samici Sarah, kterou učil jazykovým dovednostem pomocí plastových žetonů. Shapiro ve výzkumech pokračoval u divoce žijících orangutanů v národním parku Tanjung Puting na ostrově Borneo mezi lety 1978−1980. Během této doby Shapiro učil orangutany znakové řeči s použitím technik, kterými se učila šimpanzice Washoe. Jedna samice chovaná Shapirem doma se naučila téměř čtyřicet znaků.

Mapa výskytu orangutanů

Ostrov Borneo