Vakovlk tasmánský - nová hlášení o pozorování

Vakovlk tasmánský - nová hlášení o pozorování

Oblíbeným tématem je v kryptozoologii i vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus),který je rovněž známý jako tasmánský tygr (podle pruhů na hřbetu a zádi) nebo tasmánský vlk. Předpokládá se, že vakovlk nejspíše vyhynul již ve 20. století - v roce 1982 byl prohlášen za vyhynulého Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) a v roce 1986 tasmánskou vládou, avšak podle některých názorů (i názorů některých vědců) je velmi pravděpodobné, že se mohl dožít, nejspíše ale v nějaké dosti malé populaci, dnešních dnů. Tomu napovídá i dokument, který zveřejnil tasmánský úřad, jehož úkolem je sledovat přírodu, vodní zdroje a životní prostředí (DPIPWE). Tento dokument detailně popisuje osm údajných setkání s vakovlkem mezi roky 2016 a 2019. Poslední ze svědectví je staré asi dva měsíce. Jedno pochází z letošního února. Jeden manželský pár údajně spozoroval vakovlka ze svého vozu. O tom, že viděli vakovlka, jsou přesvědčení. Žena uvedla: "Zvíře se otočilo a několikrát se podívalo na náš automobil, viděli jsme ho čistě po dobu asi 12-15 sekund." Jiné svědectví vakovlka popsalo jako tvora pohybem podobného kočce, který se hýbal mlhou. Další svědek oznámil během loňského listopadu, že pozoroval nejen tasmánského tygra, ale také dvě mláďata. Další svědectví uvádějí, že tvor byl podobný vlku nebo lišce, ale od nich se lišil ocasem, který vypadal spíše jako kočičí.

Vakovlk tasmánský byl masožravý vačnatec, který žil původně na území Austrálie, Tasmánie a Nové Guineje. Byl posledním žijícím druhem čeledi vakovlkovitých, jejíž někteří zástupci byli nalezeni ve fosilním záznamu již v období raného miocénu. Moderní vakovlk se na Zemi objevil zhruba před 4 miliony lety, tedy v období pliocénu. Prvními lidmi, kteří se s vakovlkem setkali, byli australští aboridžinci - bylo nalezeno mnoho rytin a kamenných maleb tohoto živočicha pocházejících z doby okolo roku 1000 př. n. l. Do doby, než se v Austrálii na konci 18. století začali usazovat Evropané, již na pevnině téměř nebo úplně vyhynul, ale spolu s několika dalšími endemickými druhy (např. ďáblem medvědovitým) přežil v Tasmánii (avšak i zde se jednalo o vzácný druh). Jako první z Evropanů vakovlka možná spatřil nizozemský mořeplavec a obchodník Abel Tasman, který objevil Nový Zéland a Tasmánii. Příslušníci jeho výpravy údajně spatřili stopy "divokých zvířat s drápy jako tygr". Marc-Joseph Marion du Fresne, který připlul v roce 1772 na lodi Mascarin, zase nahlásil spatření "tygří kočky". Je však možné, že tito lidé spatřili tasmánského čerta nebo kunovce velkého. První nepochybné setkání s tímto živočichem, které se událo 13. května 1792, zaznamenal přírodovědec Jacques Labillardière během francouzské výpravy vedené Brunim d'Entrecasteauxem. První detailní popis vakovlka vyšel v novinách Sydney Gazette v roce 1805. Vědecky byl poprvé detailně popsán přírodovědcem Georgem Harrisem v roce 1808, pět let po osídlení ostrova.

Vakovlk byl schopný rozevřít čelisti do neobvyklé míry, a to až do úhlu 120°

Přírodovědci si dlouho nevěděli rady, kam vakovlka zařadit. V roce 1824 pro něj nizozemský zoolog Coenraad Jacob Temminck vymezil nový rod Thylacinus, jehož název je odvozen ze řeckého slova θύλακος (thýlakos), což znamená "vak". Za jeho nejbližšího žijícího příbuzného je považován ďábel medvědovitý nebo mravencojed žíhaný. Byl jedním ze dvou druhů vačnatců, u nichž se vak vyskytoval u obou pohlaví (druhým je stále žijící vačice vydří). U samců vak sloužil jako ochranný obal pro vnější pohlavní orgány. Vakovlk připomínal velikého psa s krátkými chlupy a ztuhlým ocasem, který z těla vybíhal pod podobným úhlem jako u klokanů (délka těla dospělého jedince bez ocasu sahala od 100 do 130 cm a délka ocasu od 50 do 65 cm). Vakovlk byl schopný rozevřít čelisti do neobvyklé míry, a to až do úhlu 120°. Měl nemotorný způsob chůze a nedokázal rychle běhat. Při lovu se nejspíše spoléhal hlavně na svůj zrak a sluch. Pozorovatelé živočicha v přírodě a v zajetí zaznamenali, že při rozrušení vrčel a syčel a často výhrůžně rozevíral čelisti. Během lovu vydával rychle se opakující štěkavé hrdelní zvuky, které pravděpodobně sloužily ke komunikaci mezi členy smečky. Také dokázal dlouze řvát, což mu pravděpodobně sloužilo k identifikaci na dlouhou vzdálenost. Vakovlk byl sice pozorován a studován v zajetí, ale o jeho chování v přírodě existuje jen málo dokladů. Na australské pevnině dával pravděpodobně přednost blahovičníkovým lesům, mokřadům a lučinám (kamenné malby australských aboridžinců naznačují, že byl rozšířen po celé pevnině a v Nové Guineji). V roce 1990 byla v jeskyni v Nullarboru nalezena 3300 let stará vysušená zdechlina. V Tasmánii dával přednost lesnatým oblastem vnitrozemí a pobřežním vřesovištím, které se později staly hlavním cílem britských osadníků hledajících pastviny pro svůj dobytek.[27] Pruhy na zádech mohly sloužit jako kamufláž v lesích, ale mohly také napomáhat identifikaci. Vakovlk byl aktivním lovcem v noci a za šera, dny trávil v malých jeskyních nebo dutých kmenech. Často se ve dne uchyloval do kopců a lesů a v noci lovil na otevřených planinách. Údajně byl většinou plachý a vyhýbal se lidem. V zajetí se podařilo vakovlky rozmnožit jen jednou, a to v roce 1899 v Melbourneské zoologické zahradě. O jeho potravě a stravovacích návycích se toho ví málo. Mezi kořist pravděpodobně patřili malí klokani, vombati, ptáci a malí živočichové jako klokánci a possumové. Možná také lovil emu hnědého tasmánského.

Obraz z díla "The Mammals of Australia" anglického ornitologa Johna Goulda

Na pokraj vyhynutí se na pevninské Austrálii pravděpodobně dostal zhruba před 2000 lety a na Nové Guineji možná i dříve. Kamenné malby z národního parku Kakadu ukazují, že byl loven Austrálci. Úplné vyhynutí je spojováno se psem dingem, který jakožto invazní druh podobné charakteristiky pro vakovlka představoval konkurenci. Nicméně existují pochyby o skutečném vlivu dinga, který na rozdíl od vakovlka lovil převážně ve dne. V Tasmánii žil až do 30. let 20. století. V době, kdy se tam usadili první osadníci, byl nejrozšířenější na severovýchodě, severozápadě a v severních částech vnitrozemí. Ve 20. letech 20. století se již ve volné přírodě vyskytoval pouze výjimečně. Jeho konečné vyhynutí je většinou připisováno intenzivnímu lovu (byl spojován s útoky na ovce a drůbež a obecně byl označován jako nepřítel zemědělství - nejspíše neprávem; na lov vakovlka se vypisovala i finanční odměna), ale mohlo být také důsledkem nemocí, rozšíření psů nebo zásahu lidí do životního prostředí. V roce 1928 Tasmánský poradní výbor pro původní faunu doporučil ochranu všech zbývajících jedinců a jako oblast s vhodnými podmínkami pro přežití označil pobřeží západní Tasmánie. Posledního vakovlka zabitého ve volné přírodě ulovil farmář Wilf Batty 6. května 1930 na severovýchodě ostrova. Poslední vakovlk zemřel 7. září 1936 pravděpodobně na následky zanedbání péče - neměl možnost dostat se pod přístřešek a byl tak vystaven občasným extrémům tasmánského počasí: horku během dne a mrazivým teplotám v noci. V roce 1933 se objevil v posledním známém filmu žijícího vakovlka, který natočil přírodovědec David Fleay. Černobílý snímek o délce 62 sekund ho zobrazuje, jak přechází po svém výběhu. I když ochránci přírody žádali ochranu vakovlka již od roku 1901 (zčásti kvůli zvyšujícím se obtížím při získávání jedinců pro zámořské sbírky), politické obtíže umožnily zavedení ochrany až v roce 1936. Ta byla tasmánskou vládou oficiálně vyhlášena 10. července 1936, neboli 59 dní předtím, než poslední známý jedinec zemřel v zajetí.

Vycpaný vakovlk v přírodovědeckém muzeu v Madridu

Je velmi pravděpodobné, že v Tasmánii přežil vakovlk až do 60. let. Eric Guiler a David Fleay při hledání živočicha na severozápadě Tasmánie našli stopy a trus, který mu mohl patřit, slyšeli zvuky odpovídající popisu jím vydávaných zvuků a nasbírali neoficiální důkazy od lidí, kteří údajně vakovlka spatřili. Žádný přímý důkaz o jeho přežití ve volné přírodě se však nenašel. Mezi lety 1967 a 1973 zoolog Jeremy Griffith a farmář James Malley uspořádali pravděpodobně nejintenzivnější pátrání po vakovlkovi v historii; mimo jiné instalovali samočinné stanice s kamerami, důkladně zkoumali nahlášené zprávy o spatření vakovlka a v roce 1972 spolu s Bobem Brownem založili výzkumný tým, jehož činnost skončila bez nalezení důkazu o přežití živočicha. Australian Rare Fauna Research Association od roku 1936 zaznamenala 3800 případů údajného pozorování vakovlka, zatímco Mystery Animal Research Centre of Australia jich do roku 1998 zaznamenalo 138.Nezávislí výzkumníci Buck a Joan Emburgovi udávají 360 případů v Tasmánii a 269 na pevnině Ministerstvo ochrany přírody a správy půdy (The Department of Conservation and Land Management) zaznamenalo ve stejné době v Západní Austrálii 65 údajných pozorování vakovlka. V pevninské Austrálii přicházelo nejvíce zpráv o pozorování z jižní Victorie. V roce 1973 Gary a Liz Doyleovi natočili desetisekundové video s neznámým živočichem přebíhajícím cestu v Jižní Austrálii. Kvůli špatné kvalitě filmu se ale nepodařilo živočicha identifikovat. V roce 1982 pracovník organizace Tasmania Parks and Wildlife Service Hans Naarding 3 minuty pozoroval zvíře, o kterém je přesvědčen, že to byl vakovlk. Pozorování se událo v noci na místě poblíž řeky Arthur v severozápadní Tasmánii. Toto pozorování vedlo k rozsáhlému celoročnímu pátrání a výzkumu, který byl financován vládou. V roce 1985 domorodý stopař Kevin Cameron vytvořil pět fotografií, které vypadají, jako kdyby na nich byl kopající vakovlk. Kevin Cameron uvedl, že snímky vyfotografoval v Západní Austrálii. V lednu 1995 jeden pracovník vládního oddělení (vláda spolkového státu Západní Austrálie) pro ochranu národních parků a zvířat v nich žijících Department of Parks and Wildlife uvedl, že v časných ranních hodinách pozorovalvakovlka v oblasti Pyengana v severovýchodní Tasmánii. Během následného pátrání však nebyly nalezeny žádné stopy. V roce 1997 bylo hlášeno, že místní obyvatelé a misionáři poblíž hory Carstensz v Západní Nové Guineji spatřili několik vakovlků. Místní obyvatelé o nich zřejmě věděli mnoho let, avšak nikdy pozorování neohlásili. V únoru 2005 Klaus Emmerichs, německý turista, prohlašoval, že pořídil digitální fotografie vakovlka, kterého údajně viděl v blízkosti národního parku Lake St Clair. Pravost fotografií však nebyla prokázána (jelikož zobrazovaly pouze zadní část zvířete, byly označeny jako neprůkazné). V roce 1983 byly ohlášeny dvě podrobná pozorování, která se odehrála na poloostrově Cape York na pevninské části Austrálie. V roce 2017 oznámil tým vědců pod vedením Billa Laurance plán na průzkum oblasti za pomoci fotopastí. V roce 2017 bylo v Severním Queenslandu univerziou James Cook University rozmístěno na 580 kamer. Toto rohodnutí padlo na základě výpovědi jednoho nejmenovaného zkušeného zálesáka a jednoho nejmenovaného bývalého strážce národního parku, kteří uvedli, že na tomto místě v 80. letech spatřili vakovlka. Údajně se styděli to někomu říct.

Údajná fotografie vakovlka

Další údajná fotografie vakovlka, kterou pořídil farmář jménem Andrew

(přál si, aby nebylo zveřejněno jeho příjmení), v severovýchodní Tasmánii.

Mapa zobrazující místa údajného zahlédnutí vakovlka v Tasmánii mezi lety 1936 a 1980. Černá barva = 1 nahlášený případ, červená barva = 5 nahlášených případů

Mapa zobrazující místa údajného zahlédnutí vakovlka na jihozápadě Západní Austrálie

V dubnu 2005 byla dokončena mezinárodní databáze exemplářů vakovlka (International Thylacine Specimen Database), která vznikla po čtyřech letech snažení o zaznamenání a vyfotografování všech známých zachovaných exemplářů v muzeích, na univerzitách a v soukromých sbírkách. Podle ní se v Česku nachází jedna lebka vakovlka (Zoologické muzeum Protivín), jeden vycpaný exemplář vakovlka (Národní muzeum) a embrya vakovlka (Univerzita Karlova).

Tato fotografie of Henryho Burrella z roku 1921 zobrazující vakovlka s kuřetem v tlamě byla hojně rozšířena a možná se podílela na vybudování pověsti živočicha jako zloděje drůbeže.

Ve skutečnosti je obrázek oříznut tak, aby skryl oplocený výběh, a z analýzy výzkumníka

Carola Freemana vyplývá, že vakovlk na něm je

ve skutečnosti preparován.

Odkaz na video s posledním vakovlkem z roku 1933 - https://www.youtube.com/watch?v=6vqCCI1ZF7o

Odkaz na video s údajným vakovlkem z roku 1973 - https://youtu.be/NDiQha2YV2w

Odkaz na článek od ČT24 - https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2957369-australska-vlada-oznamila-osm-hlaseni-o-pozorovani-vakovlka-vymrit-mel-pred-osmdesati

Odkaz na další zajímavý článek - https://www.abc.net.au/news/2017-09-07/rival-thylacine-group-sceptical-of-vision/8883178