Gibon

Gibon

Vědecká klasifikace:	třída savci, řád primáti, podřád vyšší primáti, nadčeleď hominoidi a čeleď gibonovití
Rody:	Hylobates, Hoolock, Nomascus a Symphalangus
Výška:	samci 45 až 64 cm, samice 45 až 64 cm
Váha:	samci 5 až 7 kg, samice 5 až 7 kg
Potrava:	ovoce, plody, listy, květy, semena, bobule a hmyz
Místo výskytu:	jižní, jihovýchodní a východní Asie
Biotop:	tropické a subtropické deštné pralesy

Gibon je označení pro opice z čeledi gibonovitých (Hylobatidae) a spadá do podřádu vyšší primáti. Čeleď gibonovití je zařazena do nadčeledi hominoidi, jejíž součástí je i čeleď hominidi s rody orangutan, gorila, šimpanz a člověk. Hominoidi je nadčeleď z oddělení úzkonosých primátů, které společně s oddělením ploskonosí tvoří podřád opice. Čeleď gibonovití je rozdělena na rody Hylobates, Hoolock, Nomascus a Symphalangus. Někdy se rod Symphalangus za součást čeledi gibonovití nepočítá (místo něho se použije rod siamang) a jako giboni jsou nazýváni pouze zástupci zbylých tří rodů. Toto rozdělení se používá od roku 2000, kdy byly původní podrody Hylobates, Bunopithecus, Nomascus a Symphalangus povýšeny na platné rody. Do rodu Hoolock patří gibon hnědohřbetý (Hoolock leuconedys), gibon hulok (Hoolock hoolock) a Hoolock tianxing. Do rodu Hylobates patří gibon bělobradý (Hylobates albibarbis), gibon kápový (Hylobates pileatus), gibon lar (též gibon běloruký) (Hylobates lar), gibon malý (Hylobates klossii), gibon Müllerův (Hylobates muelleri), gibon stříbrný (Hylobates moloch) a gibon tmavoruký (Hylobates agilis). Do rodu Nomascus patří Nomascus annamensis, gibon bělolící (Nomascus leucogenys), gibon černý (Nomascus concolor), gibon žlutolící (Nomascus gabriellae), gibon hainanský (Nomascus hainanus), gibon černochocholatý (Nomascus nasutus) a Nomascus siki.

Rodina gibonů bělolících (Nomascus leucogenys)

Giboni žijí v hustých tropických a subtropických deštných pralesích. Vyskytují se tedy od jižní přes jihovýchodní až po východní Asii. V současné době je můžeme nalézt v Bangladéši, Myanmaru, Thajsku, Malajsii, Indonésii, Laosu, Vietnamu, Kambodži a Číně. Zajímavostí je, že v oligocénu a miocénu byli pravděpodobně rozšířeni i v Africe.

Giboni jsou štíhlé, lehké, hbité a poměrně malé opice s dlouhýma rukama a krátkýma nohama, které většinu dne tráví na stromech. Mají kulatou hlavu s dopředu orientovanýma očima (přesto je charakterizuje vysoký rozvoj mozku). Giboni tvoří přechodnou skupinu mezi vyššími opicemi a lidoopy. Jako lidoopi mají zakrnělý ocas, na opice upomíná malý vzrůst a zakrnělé sedací mozoly na hýždích. Na horních i dolních končetinách mají palce v opozici, které jsou posunuty k zápěstí, a tudíž mohou uchopit a přenášet různé věci rukama i nohama. Ostatní prsty na rukou jsou dlouhé a zahnuté a díky tomu je mohou používat jako závěsné háky, za které se věší při pohybu v korunách stromů, kde tráví převážnou část svého života. Pohybu v závěsu za ruce se říká brachiace. Tělo mohutným švihem přenáší na vzdálenosti až 10 m a zadními končetinami regulují dráhu skoku. Giboni se tímto způsobem přemísťují v 80 % případů a dosahují přitom rychlosti až 35 km/hod (při útěku i 50 km/hod). Po silnějších větvích stromů nebo po zemi (výjimečně) se pohybují polovzpřímeně jen po zadních končetinách, předními končetinami udržují rovnováhu. Giboni neumí plavat a do vody nevstupují. Pro gibony je dále typická hustá srst (mají jí na většině těla mimo obličej, prstů, dlaní, podpaží a spodku nohou) a výrazné vzpřímení těla. Zbarvení je různé, v rozmezí od smetanové do hnědé, šedé a černé v závislostí na jednotlivých druzích, pohlaví i stáří. Například samci gibona žlutolícího (Nomascus gabriellae) jsou černí s bílými licousy a dospělé samice zase žlutozlaté s černou čepičkou. Dospělší samci gibona bělolícího (Hylobates leucogenys leucogenys) jsou černí s bílými tvářemi, zatímco samice jsou béžové. Mláďata gibona bělolícího mají po narození bělavou barvu, která se mění na tmavou mezi 6. až 18. měsícem stáří. Samičky se v období pohlavní dospělosti, 4. až 8. rok života, přebarvují zpět do béžové barvy. Všichni giboni mají drobnou tvář s tmavými očima a malým chřípím blízko u sebe směřujícím dolů. Nemají lícní torby. Špičáky mají velké, ne však sexuálně dimorfní. Smysly mají obdobné jako lidé a vidí barevně (mají vynikající prostorové vidění).

Gibon žlutolící (Nomascus gabriellae)

Giboni jsou všežravci a jejich potrava se z cca 75 % skládá ze zralého ovoce rozptýleného po lese. To je důvod toho, že denně při hledání potravy procestují velké vzdálenosti. Giboni si zralost ovoce prověřují stiskem mezi prsty. Dále požírají listy, výhonky stromů a občas hmyz, menší živočichy a vejce mají jen jako doplněk stravy. Jejich potrava je sezónní. Zajímavý je jejich zůsob pití. Pijí tak, že chlupatý hřbet ruky namáčí do vody a nebo do mokrého listí a její mokrou srst pak olizují. Giboni jsou po vřešťanech nejhlasitější primáti. Pro gibona je velmi charakteristický jeho zpěv, pokládaný za projev společenské komunikace, který slouží k ohlašování příslušnosti k území a k partnerovi. Tito primáti nevydávají žádné skřeky, ale skutečně melodické zvuky. Jsou schopni vydávat i čisté tóny. Jejich zpěv trvá od 10 minut do 2 hodin a lesem se může šířit až do vzdálenosti 3 km. Zpěv samice je složitější než samce a mnohdy zpívají v duetu. Podle druhu "písně" a doby hlasového projevu lze rozeznat druh gibona. Jako u mnoha ostatních opic i u gibonů probíhá vzájemné čištění srsti. Giboni jsou jedni mála z primátů, kteří žijí monogamně. Malé rodinné skupinky se skládají ze samce, samice a mláďat, kterých nebývá více šest. Samec a samice, kteří jsou v páru, spolu žijí mnoho let. Odrostlejší mláďata z rodiny odchází s cílem nalézt si partnera a obsadit nějaké území. Na jednom km čtverečním lesa se vyskytují 2 až 4 rodiny, mezi kterými se často mohou vyskytovat spory, avšak nekrvavé. Těchto sporů se účastní pouze samci a většinou na sebe pouze hledí a dělají různé výhružné grimasy, a nebo se navzájem odhánějí od hranice území. Giboni jsou silně závislí na svém území a nestěhují se pryč. Kvůli tomu jsou velmi zranitelní, jelikož lesy kde žijí jsou často devastovány.

Giboni stříbrní (Hylobates moloch)

Giboni vstávají s rozedněním, dopoledne probíhá krmení, v poledne, kdy je největší horko, tak v chládku odpočívají a pak se znovu až do večera krmí. Mezitím hlasitě zpívají a odpovídají i na cizí zpěv. S nástupem soumraku usedají společně na stromě, přičemž nejmladší mládě sedí v náručí otce, větší u matky a starší mláďata už sedí na samostatném stromě. Giboni si narozdíl od jiných opic nedělají hnízda, ale spí sedíce vzpřímeně na svých sedacích mozolech ve vidlici větve. Březost trvá 7 měsíců. První dva roky samice nosí mládě na břiše, poté přebírá výchovu otec. Pohlavní dospělost nastává v 6 až 8 letech. Vzhledek k poměrně dlouhé péči o potomstvo rodí většinou jen jednou za 2 až 3 roky. Samci učí mláďata sbírat potravu a chránit území. Mláďata mají ve svém chování hodně vrozeného, ale také se mnoho během dospívání naučí od dospělých. Mláďata se snaží zpívat jako jejich rodiče, do doby dospělosti i mladí samečci zpívají jako samice.

Podle Červeného seznamu Mezinárodní svaz ochrany přírody jsou za kriticky ohrožené druhy považováni gibon bělolící, gibon černý, gibon hainanský a gibon východovietnamský. Za ohrožené druhy jsou považováni gibon bělobradý, gibon červenolící, gibon hulok, gibon kápový, gibon lar, gibon malý, gibon Müllerův, gibon stříbrný a gibon tmavoruký. Za zranitelný druh je považován gibon hnědohřbetý. V přírodě se giboni dožívají 25 až 35 let (někdy je uváděno 40 až 45). V zajetí se mohou dožívat až 50 let. Některé druhy gibonů lze snadno ochočit. Giboni jsou ohroženi především ničením tropických deštných lesů, které jsou jejich domovem. Dále je pro ně velké riziko lov pro maso, lov pro tradiční asijskou medicínu (orgány) a ilegální obchod se zvířaty. Vlivem odlesňování a pytláctví stavy některých populací značně poklesly a některé druhy žijí pouze na malých území.

Samice gibona huloka (Hoolock hoolock). Gibon hulok je jedním

z největších a nejchlupatějších druhů gibonů.

Mapa výskytu gibonů podle rodů