Příběh Alberta Ostmana

Příběh Alberta Ostmana

V roce 1924 byl tehdy jedenačtyřicetiletý kanadský dřevorubec a prospektor Albert Ostman (1893 - 1975) údajně unesen seskvečem (bigfootem) a v zajetí rodiny těchto tvorů strávil celkem 6 dnů. Incident se podle Ostmana odehrál poblíž zátoky Toba v Britské Kolumbii.

Ostman pracoval jako příležitostný lesní dělník. Vyhledával místa, kde byla potřeba těžba dřeva na stavby. Dostal se až do Britské Kolumbie, která naskýtala mnoho pracovních příležitostí. Ostman zde bez odpočinku pracoval více než rok a v roce 1924, jeho osudném, se rozhodl, že si dopřeje dovolenou. Ostman se již dříve doslechl, že Britská Kolumbie je prý bohatá na ztracené zlaté doly, pozůstatky zlaté horečky z druhé poloviny 19. století. Jeden z těchto opuštěných zlatých dolů se měl údajně nacházet i u nejzazšího konce zátoky Toba. Ostman se rozhodl, že svojí dovolenou spojí s hledáním tohoto ztraceného dolu. Parníkem společnosti Union Steamship Company of British Columbia se dopravil do malého přístavního městečka Lund, kde si najal indiánského průvodce, aby ho na konec zátoky dovedl. Ostman uvádí:

"Můj indiánský průvodce byl velmi hovorný starý gentleman. Vyprávěl mi příběhy o zlatě, které bylo vytěženo v dole, kam jsme směřovali, jedním bílým mužem, zálesákem. Tento muž byl však velký pijan a své peníze vždy rychle utratil v saloonech, kam se chodil bavit. Ale velmi dobře věděl, jak peníze získat znovu. Vždy se vydal zpět ke zlatému dolu a za několik dní, nebo maximálně týdnů, se vrátil do města s pytlem zlata. Když se ho některý z obyvatel města snažil sledovat, nikdy se mu to nepodařilo a zálésák mu vždy unikl. Takto to zálesák prováděl dlouho. Jednou se však do města nevrátil. Už ho nikdy nikdo neviděl. Někteří lidé prý říkali, že ho zabil seskveč, který se v okolních lesích potuluje. Předtím, než mi můj starý průvodce pověděl tento příběh, jsem o seskvečovi nikdy neslyšel. Tak jsem se ho zeptal, jaký druh zvířete nazývá seskvečem. Indián mi pověděl, že seskveč je pokrytý srstí po celém tělě, ale že se nejedná o zvíře. Jsou to prý lidé. Velcí lidé žijící v horách. Jeho strýc prý viděl seskvečovy stopy, které přesahovaly délku šedesáti centimetrů. Další Indián prý viděl samotného seskveče, vysokého dva a půl metru. Řekl jsem mému průvodci, že na staré bajky o horských obrech nevěřím. Možná tu nějací mohli žít před tisíci lety, ale rozhodně ne dnes. Na to mi můj starý indiánský průvodce odpověděl, že možná jich není mnoho, ale přesto existují."

Albert Ostman (sedící napravo) a švýcarsko-kanadský výzkumník a pátrač

po bigfootovi René Dahinden

Ostman a jeho průvodce se ke konci zátoky dostali ve 4 hodiny odpoledne. Ostman postavil u ústí potoka tábor a se svým průvodcem povečeřili. Následně se s ním Ostman domluvil, že se pro něho za tři týdny vrátí a že se sejdou na stejném místě. Další ráno si Ostman vzal pušku a šel se poohlédout po nějaké jelení stezce, která by ho dovedla do hor, přičemž všechno své vybavení nechal v táboře. Cestou nahoru po přítoku Ostman v dálce spatřil horský průsmyk, kterým chtěl projít aby zjistil, co se nachází na druhé straně. Ostman strávil většinu dne hledáním stezky, ale nic nenašel, a tak se ve 3 hodiny odpoledne vrátil zpět do tábora, kde si zabalil batoh, aby byl připraven ráno zítřejšího dne opět brzo vyrazit. Ostman uvádí:

"Moje výbava se skládala z pušky Winchester a speciálního krumpáče, který byl zároveň na jedné straně i sekerou. Dále jsem měl kožené pouzdro. To jsem měl připnuté k opasku, kde jsem měl i svůj lovecký nůž. Obchodník ve městečku Lund byl přátelský. Dal mi pár plechovek na můj cukr, sůl a zápalky, abych je udržel v suchu. Moje zásoby potravy se skládaly především z konzerv, slaniny, sáčku fazolí, čtyř liber švestek, šesti balíčků makarónů, sýra, tří liber palačinkové mouky, tří rolí šňupacího tabáku, pečicího másla a dvou jednolibrových plechovek mléka. Dále jsem měl 2 krabičky nábojů pro mou pušku. Spací pytel jsem složil a přivázal na můj batoh, kde jsem měl i karimatku, pánvičku a jeden hliníkový hrnec. Na vaření jsem používal i prázdné plechovky."

Další den ráno se Ostman nasnídal, vzal si batoh, rozbil tábor a znovu vyrazil do lesů. Toho dne se rozhodl přenocovat pod sklaním převysem, který se nacházel daleko od jeho posledního tábořiště. Byl odtud krásný výhled na ostrovy a úžinu, kde plulo mnoho rybářských lodí. Následujících několik dní se Ostman dál věnoval průzkumu oblasti, přičemž objevil stezku, kterou hledal, ulovil jelena a dokonce našel i několik pramenů vody. Pátral i po minerálech, ale žádné neobjevil. Jednoho dne Ostman objevil místo, kde si chtěl založit stálý tábor. V místě rostly dva vysoké cypřiše, které se nacházely hned vedle skály a pod nimi se nacházel pramen. Ostman uvádí:

"Mám velmi tvrdý spánek, a proto mě jen tak nic nevzbudí. V novém tábořišti jsem si navíc vyrobil fajn postel, a tak jsem spal jako dudek. Ráno jsem však zjistil, že se mi kdosi nebo cosi hrabalo ve věcech. Znejistěl jsem. Někdo, kdo mohl vědět o důvodu mé cesty, mě mohl sledovat. Třeba se chtěl přesvědčit, zda jsem už nenarazil na zlato. Naštěstí nic nechybělo, a tak jsem si šel připravit tetřeva k snídani. Předtím, než jsem téhož dne šel spát, jsem si nabil pušku a tu jsem si vložil pod spacák. Boty jsem si rovněž dal do spodní části spacáku. Řekl jsem si, že mě předchozí noc navštívilo třeba jen divoké prase, které bylo zvědavé. Příštího rána jsem zjistil, že mě v noci opět někdo navštívil. Můj batoh byl však tentokrát celý vysypán a převrácen. Všiml jsem si, že chyběl jeden balíček švestek. Odcizena byla i palačinková mouka, ale sůl zůstala netknutá. To bylo zvláštní, jelikož divoká prasata sůl vyhledávají. Hledal jsem stopy, ale žádné jsem nenašel. Medvěd to být nemohl, jelikož ti vždy všechno roztrhají na kusy. Vylezl jsem na skálu, rozhlížel se kolem, ale nic jsem neviděl. Doufal jsem, že to bylo divoké prase, abych ho mohl ulovit a připravit si dobrý vepřový guláš. Tyto návštěvy pak probíhaly další tři noci ..."

Albert Ostman vypráví svůj příběh Johnu Greenovi, což byl žurnalista, výzkumník

a známý pátrač po bigfootovi z kanadského města Harrison Hot Springs

Jednoho večera bylo zataženo a vypadalo to na déšť. Ostman, předtím než šel spát, zavřel svůj batoh a vlezl si oblečený do spacáku, kam vedle sebe uložil i pušku a do spodní části boty. Svůj krumpáček položil mezi dva cypřiše, aby se k němu mohl rychle dostat, kdyby se v noci něco stalo. Ostman chtěl zůstat vzhůru, aby zjistil totožnost nočního návštěvníka, ale byl velmi unavený, a tak rychle usnul. Dále uvádí:

"Najednou mě něco zvedlo a já se probudil. Zpočátku, ještě v polospánku, jsem si neuvědomil, kde právě jsem. Když jsem začal sbírat rozum, vzpomněl jsem si, že jsem na prospektorské výpravě, hledám zlatý důl a momentálně jsem přečkával noc zachoulený do spacáku. Moje první myšlenka byla, že se musí jednat o sesuv sněhu. Kolem mého tábora však žádný sníh nebyl. Pak jsem dostal pocit, jakoby mě někdo položil na koně. Mýlil jsem se. Ať už to mohl být kdokoliv, dotyčný šel pěšky. Přemýšlel jsem, co za zvíře to může sakra být. Snažil jsem se dostat ke svému pouzdru s nožem, abych mohl rozříznout spacák a dostat se ven, ale nepodařilo se mi to. Moje puška byla stále vedle mě. Občas jsem cítil, jak se mě můj batoh dotýká a jak se plechovky v něm dotýkají mých zad."

Asi po hodině Ostman pocítil, že on a jeho únosce stoupají do prudkého kopce. To, co ho neslo, údajně těžce dýchalo a občas mírně zakašlalo. Ostman si pak uvědomil, že ho nejspíše unesl seskveč, o kterém mu vyprávěl starý Indián. Ostman byl ve velmi nepříjemné poloze. Vše ho bolelo a on se nemohl pohnout. Uvnitř spacáku bylo velmi horko. Na jednom jeho konci však byl otvor, a tak se k Ostmanovi dostával čerstvý vzduch. Ostman během cesty cítil, že pak šli z kopce a následně po rovince, přičemž únosce popobíhal. Ostman po jistou dobu cítil, že se dotýká země, a pak zase, že únosce je pod ním. Ostman měl po celou dobu bolestivé křeče v nohou a přál si, aby už byli u cíle. Pak zase stoupali do kopce. Ostman odhadl, že tento "výlet" trvá již tři hodiny. Uvádí:

"Nakonec se můj únosce zastavil a pustil mě na zem. Zároveň pustil i můj batoh, slyšel jsem zachrastění plechovek. Pak jsem zaslechl jakýsi podivný rozhovor, kterému jsem vůbec nerozuměl. Můj únosce mě na zem pustil v místě, kde půda klesala, a tak jsem se chvíli valil jako sud. Rozhodl jsem se, že ze spacáku vylezu ven. Jako první jem vystrčil hlavu, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Snažil jsem se narovnat otupělé nohy. Stále byla tma, a tak jsem neviděl, jak moji únosci vypadají. Masíroval jsem si ztuhlé nohy a nazul si boty. Rozpoznal jsem, že čtyři únosci stále stojí kolem mě a klábosí. Podivné řeči, pokud by se to tak dalo nezvat, jsem nerozuměl. Než jsem se setkal se svým indiánským průvodcem, nikdy předtím jsem o seskvečovi neslyšel. Nyní jsem si byl jist, že jsem jím byl unesen. Ptal jsem se sám sebe, jak se odtud dostanu pryč. Jak tak pomalu začínalo svítat, začal jsem rozpoznávat obrysy únosců. Pomalu jsem se pokusil vstát a zároveň jsem uchopil svou pušku. Zeptal jsem se svých únosců, co se mnou chtějí udělat, ale oni stále jen žvanili mezi sebou. Jak se tak začínalo stále více rozednívat a bylo stále více světla, viděl jsem své únosce stále jasněji. Rozpoznal jsem, že se jedná o čtyři lidi, dva velké, a dva malé. Všichni byli porostlí srstí a nikdo z nich neměl oblečení. Rozhlédl jsem se. Všude kolem byly hory. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 4:25 ráno. Nyní jsem viděl své únosce jasně. Vypadali jako rodina, starý muž, stará dáma, a dva mladí, chlapec a dívka. Zdálo se, že chlapec a dívka se mě bojí. Zdálo se, že ta stará dáma nebyla příliš potěšena tím, co stařík dotáhl domů. Ale starý muž jen mával rukama a něco říkal. Samozřejmě jsem nerozuměl. Pak všichni prostě odešli pryč. S pomocí svého kompasu jsem zjistil, že se nacházím v malém údolí obklopeném vysokými horami. Na jihovýchodní straně údolí se nacházela přístupová stezka, kterou jsme sem museli přijít. Poblíž tohoto otvoru ven však seděl starý muž."

Příroda v Britské Kolumbii

Ostman se rozhodl, že do té doby než zjistí, co po něm rodina chce, si mezitím vybuduje malý přístřešek v místě, kde se nacházeli dva malé cypřiše. Ostman vyprázdnil batoh aby zjistil, co mu zůstalo. Konzervovaná zelenina a maso mu zůstaly. Rovněž měl jednu plechovku kávy a také tři malé plechovky mléka. Másla měl polovinu. Švestky a makaróny chyběly. Nábojů pro svou pušku měl dostatek a disponoval i svým nožem. Měl však jen pár zápalek. To ho však netrápilo, jelikož si mohl udělat oheň za pomoci své skleněné prospektorské čutory. Ostman si chtěl uvařit kávu, ale nenašel kolem žádné dřevo. Zpoza jalovcového keře ho mezitím pozorovali mladí seskvečové, chlapec a dívka. Ostman si usmyslel, že dole v údolí musí být voda, jelikož tam rostl mech a zelená tráva. Proto tedy otevřel plechovku s kávou, vysypal její obsah do utěrky a svázal ji kovovým proužkem z plechovky. Vzal pušku a plechovku a šel hledat vodu. Veškeré své nádobí ztratil. Když se Ostman vrátil ke svým věcem, chlapec si je prohlížel, ale nedotkl se jich. Cestou si taky Ostman všiml místa, kde tito tvorové spí. Pod převysem se nacházelo ploché místo, které bylo vystlané suchým mechem a cedrovou kůrou.

První den se toho moc nedělo. Ostman musel jíst své jídlo studené. Mladý seskveč se však o Ostmana zajímal stále více. Ostman mu hodil jeden ze svých prázdných boxů od šňupacího tabáku a mladý seskveč ho rychle uchopil a běžel ukázat své sestře. S boxem si hráli celý den. Pak ho prý ukázali starému seskvečovi. Dalšího dne se Ostman rozhodl, že se odsud dostane pryč, i kdyby si musel cestu prostřílet. Měl už jen malou zásobu potravin, která by tak akorát stačila na cestu zpět do zátoky Toba. Ačkoliv neznal směr, kterým se vydat, usmyslel si, že snad brzo narazí na nějaké lidmi obydlené místo. Ostman si sbalil své věci a šel směrem k přístupové stezce. Starý muž se však náhle postavil a rukama mu bránil v průchodu. Ostman ukazoval směrem na průchod, aby mu naznačil, že chce odejít. Starý seskveč však jen vydával nesrozumitelné zvuky. Ostman se trochu vzdálil a připravil si pušku. Nakonec si však střelbu rozmyslel. Winchestrovka by toho mohutného tvora možná nejspíš jen rozzlobila. Ostman se proto vrátil do svého tábořiště a začal přemýšlet jakým jiným způsobem by se mohl dostat pryč. Ostmana napadlo, že by mohl dát mladému seskvečovi další box, ale tentokrát by v něm nechal trochu šňupacího tabáku. Mladý seskveč by mohl dát ochutnat velkému, který strážil přístupovou cestu. Ostman by pak zareagoval podle toho, co by s nimi tabák udělal. Ostman si ale stále kladl otázku, kterým směrem by se pak vydal. Podle jeho odhadů se nacházel asi 40 kilometrů od zátoky Toba. Seskveč tedy musel ujít tuto vzdálenost během tří hodin.

Následujícího dne Ostman neviděl starou dámu do 4 hodin odpoledne. Když přišla, nesla s sebou mnoho natrhané trávy, větviček a ořechů. Rovněž údajně viděl maldého seskveče, jak šplhá vysoko po skalách jako horská koza, aby se dostal k nějakým sladkým kořínkům, které pak konzumoval. Jednou dal mladý seskveč ochutnat i Ostmanovi. Ostman mu na oplátku dal trošičku šňupacího tabáku. Mladý seskveč to ochutnal, a pak šel dát ochutnat i starému. Ostman si rovněž vyrobil několik naběraček z prázdných plechovek od mléka. Jednu pak prý hodil mladému seskveči, který si hrál poblíž Ostmanova ležení. Ten ji sebral a běžel ji ukázat starému seskvečovi. Pak údajně přišel k Ostmanovi, ukázal na naběračku a pak na svou sestru. Ostman pochopil, že chce také jednu pro ni. Ostman jí tedy vyrobil taky. Když prý Ostman poté naběračkou nabral trochu vody a vypil ji, mladý seskveč tím byl velmi potěšen a téměř se prý usmál. Toho dne už se k Ostmanovi nepřiblížili. Ostman tu byl již 6 dnů a pomyslel si, že nyní je nejlepší čas pro útěk. Všiml si totiž, že starému seskvečovi nejspíše šňupací tabák zachutnal, když ho olízl. Mladý seskveč chtěl po Ostmanovi celou krabičku tabáku, ale ten jen zavrtěl hlavou a pokynul, aby k němu přišel starý seskveč. Mladý seskveč však nerozuměl, co Ostman chce. Ostman chtěl totiž dát celou krabičku tabáku starému seskvečovi. Taková porce tabáku by ho totiž s největší pravděpodobností zabila a Ostman by nebyl vinen z jeho smrti, jelikož starý seskveč by zkonzumoval tabák sám a dobrovolně. Ostman celou rodinu seskvečů popsal následovně:

"Stará dáma byla velmi pokorná. Mladý muž byl docela přátelský. Mladá dívka by nejspíše nikomu neublížila. Její hruď však byla plochá jako chlapcova. Žádný náznak růstu ňader. Byl jsem si jist, že pokud bych se zbavil starého muže, mohl bych klidně mladou dívku vzít s sebou do civilizace. Ale k čemu by to bylo dobré ? Musel bych ji nechat zavřenou v kleci a ostatní lidé by se na ní jen chodili dívat. Myslím si, že nemáme žádné právo vnucovat náš způsob života jiným lidem, kterým by nevyhovoval nebo by se jim nelíbil. Hluk moderního města by se jim dozajista nelíbil více než mě. Mladý muž mohl být starý tak 11 až 18 let, přičemž byl vysoký 2,1 metru a vážil zhruba 120 kilogramů. Měl široké čelisti a úzké čelo. Vlasy na jejich hlavách byly asi 6 centimetrů dlouhé. Srst byla kratší, ale hustá. Věk staré dámy jsem odhadoval na 40 až 70 let. Rovněž byla zhruba 2,1 metru vysoká a vážila asi 250 kilogramů. Měla velmi široké boky a kůži podobné husí. Její tělo nebylo postaveno pro krásu ani rychlost. Zuby starého muže byly delší než ostatních členů rodiny. Tesáky bych je však nenazval. Jejich chrup, i starého muže, totiž ve všech ohledech připomínal lidský. Starý muž byl vysoký asi 2,5 metru, měl mohutná ramena a silné a dlouhé horní končetiny. Jeho dlaně byly široké. Jediná místa na jeho těle, která nebyla porostlá srstí, byly chodidla, dlaně a pár míst na obličeji. Uši jsem neviděl u nikoho, jelikož byly zakryty vlasy. Všichni byli velmi obratní a dokázali se snadno pohybovat v terénu a po horách. Nemyslím si, že toto údolí bylo jejich trvalým domovem. Myslím, že se pohybují z místa na místo. V údolí se zdržovali nejspíše proto, že zde rostly sezónní sladké kořínky. Nikdy jsem je neviděl jíst maso. Když nehledali potravu, starý muž a dáma odpočívali. Chlapec s dívkou si stále někde hráli."

Ostman si stále říkal, copak s ním chtějí udělat. Musí přece pochopit, že zde nemůže zůstat napořád. Ačkoliv Ostman nebyl žádným způsobem týrán či něco podobného, již chtěl svobodu. Jednou jeho šancí a zároveň útěchou bylo, že se starý muž každým dnem přibližoval, jelikož ho zajímal šňupací tabák. Ostman uvádí:

"Jednoho rána poté, co jsem si uvařil snídani, přišel chlapec i se starým mužem a oba se posadili asi 10 metrů od mého tábořiště. Toho rána jsem uvařil kávu, oheň jsem rozdělal za pomoci suchých větviček, které jsem nasbíral. Když jsem se pořádně napil kávy, položil jsem asi z poloviny plný hrneček na kámen. Pak jsem vytáhl krabičku s tabákem a začal jsem žvýkat. Než jsem však stačil krabičku zavřít, sáhl po ní starý muž. Bál jsem se, že ji omylem vysype. Měl jsem už jen další dvě. Takže jsem krabičku pevně chytil, aby si jí nemohl vzít. Starý muž mi ji však vytrhl z ruky a vyprázdnil všechen její obsah do svých úst, polkl to jedním douškem a ještě jazykem vylízal tu trošku tabáku, která v krabičce zbyla. Po několika minutách však začal koulet očima. Poznal jsem, že se mu udělalo velmi špatně. Poté popadl můj hrneček, ve kterém byla káva již studená, a všechnu ji rychle vypil. To nebyl dobrý nápad. Zastrčil hlavu mezi nohy a několikrát se ode mne převalil dopředu. Pak začal kvílet jako prase. Popadl jsem pušku. Řekl jsem si, že pokud na mě zaútočí, zastřelím ho. Rychle jsem zabalil svůj spacák a několik zbylých konzerv. Mladý muž mezitím běžel ke staré dámě, která začala kvílet. Já jsem se vydal směrem k přístupové stezce, který nyní byla volně průchozí. Stará dáma však běžela hned za mnou, a tak jsem se otočil a vystřelil jednu ránu směrem na skálu, která se nacházela nad její hlavou. Pušku nejspíše nikdy předím neviděla. Otočila se a utekla pryč. Znovu jsem nabil pušku a pustil jsem se dolů z kopce. Stále jsem se ohlížel přes rameno abych se ujistil, zda mě nikdo z rodiny seskvečů nesleduje. Byl jsem v kaňonu a podařilo se mi již uběhnout poměrně velkou vzdálenost. Podle slunce jsem poznal, že směřuji na jih, ale kaňon se stáčel doprava. Vylezl jsem proto na hřeben, který se nacházel přede mnou. Měl jsem lehký batoh, tudíž jsem byl nahoře rychle. Pak jsem se pozorně rozhlédl, zda mě nikdo nesleduje. Z hřebenu jsem viděl horu Baker. Věděl jsem, že jdu správným směrem. Zde jsem se tozhodl, že si odpočinu. Otevřel jsem batoh abych zjistil, co bych mohl sníst. Měl jsem zde skutečně dobrý výhled, takže pokud by mě starý muž sledoval a snažil se vydrápat na vrchol hřebenu, zastavil bych ho svými kulkami. Na vrcholu jsem strávil 2 hodiny a pak jsem se vydal dolů z hřebenu. Když jsem šel dolů, ulovil jsem velkého modrého tetřeva. Došel jsem až k jednomu potoku, který se nacházel na dně kaňonu. Tam jsem se cítil v bezpečí. Rozdělal jsem oheň a připravil jsem si tetřeva k večeři. Když jsem se ráno druhý den probudil, cítil jsem se hrozně. Měl jsem velmi bolavé nohy a můj žaludek byl neklidný, zřejmě kvůli tomu tetřevovi. Vydal jsem se na vrchol hory předemnou. Výstup na vrchol mi trval 6 hodin. Bylo zataženo a viditelnost byla asi jen na 1,5 kilometru. Věděl jsem, že musím zase dolů. Po dvou hodinách jsem se dostal k jedné těžké kládě, na kterou jsem se posadil. Zaslechl jsem zvuky motoru nějakého stroje. Někdo tu těžil dřevo. Když jsem narazil na těžaře, řekl jsem jim, že jsem prospektor a že jsem se ztratil. To, že jsem byl unesen seskvečen, jsem jim radši neřekl, jelikož by si nejspíše mysleli, že jsem blázen. Následujícího dne jsem se vydal z těžařského tábor do Salmon Arm Branch u zátoky Sechelt, odkud jsem se dostal parníkem do Vancouveru. To byla má poslední prospektorká výprava v životě a rovněž má poslední zkušenost s tím, čemu se říká seskveč. Vím, že v roce 1924 tam žili 4 seskvečové. Dneska už mohou být jen dva. Starý muž a stará dáma již mohou být po smrti."

Ostman po dlouhou dobu o svém zážitku nikomu neřekl. Až po třiceti letech, kdy se začalo objevovat stále více zpráv o pozorování záhadných opolidí se Ostman rozhodl, že vše poví místním novinám The Province. Tak učinil v roce 1957. Ostman rovněž celý svůj příběh vyprávěl žurnalistovi, výzkumníkovi a známému pátrači po bigfootovi Johnu Greenovi z kanadského města Harrison Hot Springs, který poté vše zaznamenal ve své knize Sasquatch: The Apes Among Us, která vyšla v roce 1978.

20. srpna 1957 policejní soudce A. M. Naismith napsal čestné prohlášení, ve kterém se uvádí: " ... Zjistil jsem, že pan Ostman, kterému je šedesát čtyři let, je muž mentálně naprosto způsobilý a zdravý. Má příjemný a dobrý smysl pro humor. Ptal jsem se pana Ostman na podrobnosti. Všechno co řekl důkladně odkazovalo na výpověď, kterou zaznamenal pan Green. Prověřil jsem ho a použil všechny prostředky k tomu, abych našel chybu v jeho výpovědi, ale nic jsem nenašel ... ". Albert Ostman také podepsal čestné prohlášení uvádějící, že jeho výpověď je pravdivá. Vše tak učinil pod přísahou a na základě kanadského zákona o důkazech.

V roce 2007 skeptik Joe Nickell charakterizoval příběh jako "s větší pravděpodobností výsledek představivosti než vzpomínání". Kritici Ostmanova příběhu namítají, že od roku údajného setkání (1924) do roku jeho výpovědi (1957) uběhlo více než 30 let. Primatolog John Napier uvedl, že Ostmanův příběh ho nepřesvědčil především kvůli omezeným dostupným zdrojům potravy v lesích Britské Kolumbie. Pátrač po bigfootovi Peter Byrne uvedl, že bez dalších důkazů nemůže považovat Ostmanův příběh za autentický.