Záhadní opolidé z ruského Dálného východu

Záhadní opolidé z ruského Dálného východu

Rusko je na svědectví a zprávy o pozorování záhadných chlupatých opolidí obzvlášť bohatá země. Stejně tak jak je tomu i u ostatních zemí, i v Rusku mají zdejší opolidé mnoho lokálních jmen. Je to z toho důvodu, že zde žije mnoho různých domorodých národů a etnik, jako například Evenkové, Jakuti, Mansijci, Nanajci, Čukčové, Něnci a další. Každé z těchto etnik vyznává jiné náboženství a mají i odlišnou kulturu a odlišné jazyky. Součástí folkloru všech těchto etnik jsou však i záhadní opolidé. Nejčastější názvy těchto opolidí jsou čučuna (v překladu z ruštiny "kuželovitá hlava"; takto jim říkají hlavně na Sibiři), almas (v mongolštině výraz pro "divokého člověka"; takto jim říkají hlavně v Mongolsku a v zemích střední Asie, jako například v Tádžikistánu, Uzbekistánu nebo Kyrgyzstánu, ale i v Rusku) a kaptar (takto jim říkají hlavně na Kavkaze - Rusko, Gruzie, Arménie a Ázerbajdžán). Další lokální domorodé názvy těchto opolidí jsou čučunaja, kučuna, kédjeki, mulena, mulen, mirygdy, abas, albasty, džulin, agaš-iši, ingušej, bbnanaju, lakšir a nebo ačokoči. O čučunovi, kaptarovi i almasovi jsem na tomto blogu už psal, tudíž tento článek bude pouze doplňující a bude obsahovat několik svědectví a zpráv o pozorování, které pocházejí z ruského Dálného východu. Ruský Dálný východ (rusky Да́льний Восто́к Росси́и, Dal'nij Vostok Rossiji) je termín označující ruskou část území tradičně nazývaného Dálným východem, sahajícího zhruba od sibiřského jezera Bajkal na západě k pobřeží Tichého oceánu na východě. Jeho vymezení se přibližně shoduje s hranicemi Dálněvýchodního federálního okruhu. Největší města jsou Vladivostok a Chabarovsk. Mnoho hlášení z této obalstí pochází od pohraničníků, horolezců a lovců.

Následující svědectví pochází od pohraničníka Konstantina Šemberova, který jej vyprávěl Dmitrij Bajanovovi z Darwinova muzea v Moskvě. Dmitrij Bajanov je člen výboru Mezinárodní kryptozoologické společnosti a jeden z předních výzkumníků jdoucích po stopách tajemných opolidí. Toto svdectví pochází ze zimy roku 1983:

"Stalo se to nedaleko města Birobidžanu v tajze u čínských hranic. Trávil jsem noc spolu se svým řidičem, etnickým Uzbekem, v divočině. Protože bylo velmi chladno, rozdělali jsme oheň. Nechal jsem řidiče, aby se staral o jeho udržování, a šel jsem nasbírat další dřevo. Vzhledem k tomu, že bylo hodně sněhu, trvalo mi to asi půl hodiny, než jsem ho měl plnou náruč. Náhle jsem uslyšel srdcervoucí výkřik ze směru, kde leželo ohniště. Něco takového vždy vyvolá obavy, zejména na hranicích. Odhodil jsem klestí, uchopil pušku a běžel k táboru. Náhle jsem se zastavil jako vrytý do země. Proti mně směřovalo něco neskutečného. Bylo to obrovské. Couvl jsem. Pokud jde o toho tvora, nebylo na něm vidět, že by měl strach. Když byly mezi námi již jen asi tři metry, vzpřímil se a já poznal, že je to člověk. Byl celý chlupatý a místy byly jeho chlupy spleteny do třásní. Oči, které na mne upřeně zíraly, byly lidské. Říkal jsem si, že jestli udělá ještě jeden krok, budu střílet. Vydal však zvuk připomínající potlačené zachechtání a uhnul stranou. Když odcházel, několikrát se ohlédl, jako by se chtěl ujistit, že ho nesleduji. Byl hodně sehnutý, jeho paže však nevisely dolů jako u lidoopů. Pak jsem si vzpoměl na svého řidiče a běžel jsem k vozu. Řidič byl schovaný za kapotou a byl moc rád, že mě vidí. Silně se třásl a trvalo mi to celou hodinu, než jsem ho uklidnil. Pak mi vyprávěl následující: Staral se o oheň, když to vyšlo z lesa. Zkameněl hrůzou a nemohl se pohnout. Chlupatý muž se přiblížil k ohni a začal na něj házet sníh. Řidič si všiml jeho velmi dlouhých prstů. Náhle zaslechl ten tvor křupání sněhu pod mými kroky a obrátil se tím směrem. V tom okamžiku řidič pronikavě vykřikl a vrhl se k autu, zatímco chlupatý tvor kráčel ke mně." - zdroj: kniha Legendární opolidé; autor Jaroslav Mareš

V dopise, který Šemberov Bajanovovi poslal, bylo uvedeno ještě několik detailů. Záhadný tvor byl údajně přes dva metry vysoký, měl velmi široká ramena a tmavou srst. Jeho čelo údajně vyčnívalo a nos byl široký a plochý. Šemberov si údajně nevšiml, že by měl tvor krk. Řidič zdůrazňoval dlouhé prsty a velké oči. Opočlověk k němu přišel na dva kroky. Jako muslim byl přesvědčen, že je to ďábel. Sám Šemberov se domníval, že se buď jedná o nějakého lidoopa, a nebo o opočlověka.

V srpnu roku 1990 ve východní Sibiři sovětští pohraničníci údajně pozorovali více než dvoumetrového opočlověka se zářícíma očima, který připomínal himálajského yettiho. Toto pozorování se odehrálo v noci a opočlověk, který byl nejspíše hlídkou překvapen, se při něm údajně dokonce pokoušel vylézt na střechu strážní budovy. Nakonec však údajně zmizel v lese a už se neobjevil. Zprávu přinesla agentura Reuters. Z roku 2002 přichází další zpráva o pozorování. Dvoučlenná hlídka tehdy hlásila, že ve východní Sibiři údajně pozorovali boj gigantického opočlověka s medvědem. Vojáci nejprve zaregistrovali hlasitý a zuřivý řev. Když se vydali směrem, ze kterého řev vycházel, po chvíli se stali svědky divokého zápasu dvou chlupatých tvorů. Nejprve si mysleli, že se jedná o dva medvědy. Po chvíli však zjistili, že ačkoliv jedno zvíře je skutečně medvěd, druhé medvěd rozhodně není. Medvěd bojoval s obrovitým tvorem, který byl porostlý rezavě hnědou srstí a vzdáleně se podobal člověku. Tvor však byl mnohem svalnatější a některými rysy připomínal lidoopa. Zdálo se se, že tvor napadl medvěda jako první a že medvěd se pouze bránil. Po chvíli byl souboj u konce a opočlověk začal trhat poraženého medvěda na kusy. Náhle však opočlověk údajně oba vojáky zpozoroval, vztyčil se, výhružně zavrčel a pomalu se k nim vydal. Vojáci se poté ihned stáhli pryč. Na podzim roku 2003 našel údajně ruský horolezec Sergej Semjonov při expedici na Altaj dobře zachovalou obrovskou nohu podobnou lidské. Byla celá porostlá rezavou srstí, dokonce i na chodidle, a její tkáň byla mumifikovaná sluncem a chladným vysokohorským vzduchem. Tito obří opolidé, kteří chodí vzpřímeně, ale přesto se člověku podobají méně než proslulý a výrazně menší almas, jsou rovněž součástí folkloru horských oblastí severního Mongolska. Tamní pastevci těmto obrovitým opolidem říkají abrada, což v překladu znamená obr.

Příroda na ruském Dálném východě

Evenkijský lovec a šamanka v roce 1862