Madagaskarský lidožravý strom

Madagaskarský lidožravý strom

Existují smrtonosné stromy ?

Místo výskytu:	Madagaskar
Výška:	cca 2,5 m
Barva:	tmavě skořicová

Tento článek se nebude týkat kryptozoologie, ale kryptobotaniky, což je neméně zajímavé sesterské odvětví kryptozoologie, které se zabývá studiem vědě doposud neznámých rostlin. Jedni z nejzajímavějších a nejrozšířenějších botanických kryptidů jsou takzvané "obří lidožravé stromy" (v anglickém jazyce Man-Eating Trees), které údajně dokáží velmi rychle polapit a pohltit i člověka či velké hospodářské zvíře (stejně tak údajně například i ptáky, želvy a malé savce). Tyto smrtonosné, záhadné a vzácné stromy se údajně vyskytují hluboko v pralesech, například v Brazílii, Indii či na Madagaskaru. Tento článek bude o lidožravém stromu z Madagaskaru. Samotný Madagaskar (úředně Madagaskarská republika, zastarale Malgašsko) je největší ostrov v Africe a 4. největší na světě. Od nejbližší pevniny (Mosambik) ho odděluje 400 kilometrů široký Mosambický průliv a jeho flóra a fauna je díky dlouhodobé izolaci z 90 % endemická.

První zmínka o lidožravém a smrtícím stromu z Madagaskaru pochází z konce 19. století. Německý cestovatel Karl Liche tehdy poslal polskému učenci Omeliusu Fredlowskému dopis, ve kterém podrobně líčí své očité svědectví - na Madagaskaru na území trpasličího kmene Mkodo se údajně setkal s oním, ďábelským stromem, jemuž domorodci během děsivého rituálu údajně obětovali ženu. 26. dubna 1874 se v amerických novinách New York World objevil článek novináře Edmunda Spencera, ve kterém byl otištěn Licheho dopis. Článek nejprve vyšel v denním vydání, o dva dny později však vyšel i v týdenním vydání. Článek vzbudil velkou pozornost a následně byl dopis otištěn i v dalších novinách a časopisech (časopis Gräfe und Walter, indický Mail, australský Register a madagaskarský Antanarivo Annual and Madagascar Magazine). Dopis zní takto:

"Ve východní části údolí, jehož nadmořská výška byla asi jen

sto metrů, leželo hluboké jezero o průměru necelé dva

kilometry. Jeho olejovitá voda líně přetékala do rákosím

obrostlého kanálu vedoucího do tmavého lesa. Domorodci

nás vedli po úzké pěšince podél potůčku, přímo do zdánlivě

neproniknutelné hradby stromů. Můj společník a tlumočník

Hendrick kráčel hned přede mnou a na konci průvodu šly ženy

a děti. Po chvíli se všichni zastavili a začali křičet: "Tepe! Tepe!"

Potůček se zde kroutil a v jedné jeho zátočině na mýtině stál

nejpodivnější strom, jaký jsem kdy ve svém životě spatřil.

Jeho kmen, zdánlivě tvrdý jako ocel, vypadal jako dva a půl

metru vysoký ananas tmavě skořicové barvy. Z kuželovité

koruny o průměru minimálně půl metru se k zemi sklánělo

osm lodyhovitých listů připomínajících agáve, ale dlouhých

asi tři metry. V nejtlustším místě byly asi šedesát centimetrů

silné a skoro metr široké. Ke konci se zužovaly do ostré špičky

jako kraví roh, na vnější straně však byly poněkud vyduté

a na vnitřní vypouklé. Povrch vyduté strany byl pokryt mnoha

trny ve tvaru háčků. Listy visely mdle, jako bez života, i když

v nich byla ukryta obrovská síla. Z vrcholku stromu odkapávala

lepkavá šťáva a na všechny strany tam trčela jakási dvoumetrová

chlupatá chapadla, zatím ztuhlá. Nad nimi se tyčilo k nebi šest

bílých, skoro průhledných tykadel, neustále se pohybujících

a kmitajících jako těla hadů. Domorodci, seskupení kolem stromu,

začali náhle vysokými hlasy vřískat a ječet. Hendrick mi vysvětlil,

že to je jakási jejich hymna, opěvující velký ďábelský strom.

Za neustálého zpěvu obstoupili jednu mladou ženu, kopími

ji dostrkali ke stromu a přinutili vyšplhat po kmeni do koruny.

Když se žena s hrůzou v očích konečně postavila na vrcholku

vedle chvějících se tykadel, začali na ni křičet "Tsik! Tsik!"

(Pij! Pij!). Nebohá žena se sklonila a začala olizovat

medovitou tekutinu, pomalu vytékající z koruny. Vtom

strom ožil. Tykadla se bleskurychle naklonila k ženě,

chvíli kmitala nad její hlavou a pak, jakoby řízena

démonickou inteligencí, se ovinula kolem jejího krku.

Zoufalý výkřik ženy byl ihned přerušen hlasitým křikem

vzrušených domorodců. Hrozné divadlo ale ještě neskončilo.

Doposud ztuhlá chapadla stromu se pohnula a jedno po druhém

se pomalu natáčelo ke své oběti. S brutální silou ji spoutala

jako klubko hadů. A pak se pomalu, jako ramena jeřábu začaly

zvedat tuhé listy. Vytvořily jakýsi gigantický květ a tiše se

sevřely kolem zmítající se ženy. S obrovskou silou se k sobě

tiskly stále těsněji a po chvíli začal stékat po kmeni pramínek

červené tekutiny. Byla to směs ženiny krve a medovité šťávy

stromu-lidojeda. Ječící domorodci se teď plazili ke zkrvavenému

kmeni stromu a vzácnou tekutinu chytali a olizovali. Odstrkávali

jeden druhého a tlačili se kolem kmene, aby ochutnali příšerný

nápoj. Vzrušení dosáhlo maxima a následovaly nepředstavitelné

orgie. Listy stromu tepe se otevřely až teprve po deseti dnech

a opět se splihle sklonily dolů k zemi. Jen bílá kostra, která

z nich vypadla na zem, připomínala příšerné divadlo jež

se zde nedávno odehrálo."

- text z webové stránky Ivan Mackerle; článek Lidožrout, nebo jenom zabiják ?

Ačkoliv tato zpráva vzbudila velkou pozornost, žádný botanik ani cestovatel se lidožravý strom na Madagaskar hledat nevydal. Postupně se na něj zapomnělo. Podle některých názorů si reportér Edmund Spencer celý příběh vymyslel, a dopis je tudíž hoax. 26. září roku 1920 však v nedělní příloze amerických novin American Weekly vyšel článek, ve kterém byl znovu otištěn Licheho dopis. Text v něm však byl trošičku více zdramatizovaný než v originále a k článku byl rovněž přidán kreslený obrázek nahé domorodé ženy v objetí trnitých listů stromu. Michiganský guvernér Chase Salmon Osborn se tímto článkem inspiroval a nadšeně vyrazil na cestu, směrem na Madagaskar. Osborn procestoval celý ostrov, ale lidožravý strom se mu objevit nepodařilo. Údajně mu však všichni místní domorodci, které zde potkal, o tajemném stromu vyprávěli a tvrdili, že skutečně existuje. Osborn následně do novin napsal několik článků, ve kterých vyprávěl o své cestě na Madagaskar. Botanici však tyto články zkritizovali a ve vědeckých časopisech se objevilo mnoho skeptických reakcí:

"Masožravé rostliny loví a konzumují pouze hmyz do velikosti několika milimetrů."

"Člověk nebo větší zvíře se v žádném případě nemůže stát jejich kořistí."

Vědecký časopis American Botanist dokonce za živý exemplář nabízel finanční odměnu v hodnotě deseti tisíc dolarů (k tomu však dodal, že ani pole a ani lesy rozhodně neoplývají jedovatými lidožravými rostlinami a zvířaty). V roce 1935 se na Madagaskar vydal bývalý důstojník britské armády L. Hearst, který ve zdejších pralesích rovněž pátral po stromu-lidojedovi. Na domorodce z trpasličího kmene Mkodo, kteří by ho ke stromu mohli doprovodit, však nenarazil. Setkal se však s jedním černošským lovcem, který mu údajně potvrdil, že "ďábelské stromy" tam skutečně rostou a hluboko v lesích se dodnes tajně provozují náboženské obřady spojené s obětováním lidí. Hearst na ostrově strávil hledáním stromu další 4 měsíce. Nakonec skutečně na velké masožravé rostliny narazil. Lidožravý a smrtící strom Tepe však údajně domorodci před Hearstem utajili. Když se Hearst z Madagaskaru vrátil, přivezl s sebou i fotografie velikých láčkovek polykající malé hlodavce a snímky jakýchsi neznámých stromů, pod nimiž ležely kostry větších zvířat. Vědci však snímky označili za falzifikáty. Hearst se proto vydal do madagaskarských pralesů znovu. Jenže tentokrát se už nevrátil. Uvádí se, že za tajemných okolností zahynul někde v porostech sukulentních harpagofytů v jihovýchodní oblasti ostrova. Za madagaskarským lidožravým stromem podnikl expedici i známý český záhadolog, kryptozoolog, dobrodruh, cestovatel a spisovatel Ivan Mackerle. Ivan Mackerle uvedl, že by záhadný strom mohl ve skutečnosti být velice vzácná rostlina Harpagophytum grandidieri:

"Domorodci jí říkají andrindritra, neboli strom s drápy. Má velmi

dlouhé a pružné větve visící v mohutném trsu až na zem, na jejichž

konci rostou tobolky se semeny. Tobolky jsou vejčitého tvaru a jsou

opatřeny velmi ostrými, zpětnými háčky. Na rozdíl od našich bodláků,

které se přichytí na šaty, ale kůži neporaní, tobolky harpagofytu se

snadno zabodnou i do kůže. Když semena dozrají, tobolka snadno

odpadne a zvíře, na které se přichytí ji odnese jinam. Přitom trpí

nemalá muka protože háčky mu nemilosrdně při každém pohybu

drásají kůži. Dokud ale semena nejsou zralá, tobolky pevně drží

na větvích, Rozhoupe-li větve vítr, mohou se kolem náhodně

procházejícího zvířete nebo člověka dokonale ovinout. Snaží-li

se oběť vyprostit, dopadne jako moucha v pavučině. Ještě více

se zamotá a zabodnou se do ní další háčky. Je uvězněna v bole-

stivém sevření, a pokud nepřijde pomoc zvenčí, zahyne."

- text z webové stránky Ivan Mackerle; článek Lidožrout, nebo jenom zabiják ?

Ivan Mackerle rovněž uvedl, že domorodci na Madagaskaru jedovaté rostliny ničí, tudíž pokud lidožravé stromy doopravdy existují, mohly by být již spáleny. Rovněž by se podle něho mohlo jednat o Baobab Grandidiérův (Adansonia grandidieri), což je jeden ze šesti druhů baobabů endemicky se vyskytujících na ostrově Madagaskar (kmen dorůstá až 25 m do výšky a nabývá až třímetrového průměru).

Český záhadolog a cestovatel Ivan Mackerle v neprostupném a trnitém terénu na Madagaskaru

Nákres lidožravého stromu, jak ho popsal německý cestovatel Karl Liche

Masožravá rostlina Láčkovka rádža (Nepenthes rajah).

Druh popsal Joseph Dalton Hooker v roce 1859 a pojmenoval

jej na počest svého přítele, prvního bílého rádži ze Sarawaku,

Jamese Brooka. Roste pouze na ostrově Borneo na kamenitých svazích hor

Kinabalu a Tambuyukon v serpentinitových půdách s vysokým

obsahem niklu a chromu v nadmořské výšce 1 500−2 650 m n. m.

Až do roku 1875, než Darwin zveřejnil své dílo Hmyzožravé rostliny,

se botanici zprávám o masožravých rostlinách jen vysmívali.

Dnes už víme, že jich existuje na pět set druhů, jsou však malé a živí se

pouze hmyzem. Největší z nich, takzvané láčkovky rostoucí na Borneu,

mohou pohltit dokonce malé ještěrky, ptáky nebo hlodavce,

zvíře větších rozměrů nebo člověka ale v žádném případě.

Baobaby na Madagaskaru