Orang Pendek

Orang Pendek

Tajemný trpaslík z ostrova Sumatra

Místo výskytu:	Indonésie, konkrétně ostrov Sumatra
Výška:	1 m - 1,2 m
Zbarvení srsti:	červená, hnědá, šedohnědá, tmavě žlutá

V rozlehlých a neprobádaných džunglích indonéského ostrova Sumatra podle domorodců, vesničanů, západních kryptozoologů a cestovatelů přebývá tvor, který vypadá jako lidoop, ale chodí přesně jako člověk, vzpřímeně po dvou nohách. Říkají mu Orang Pendek (v překladu krátký muž), nebo také Sedapa. Většina záhadných opolidí ze všech koutů světa, o kterých jsme si již na tomto blogu psali, jsou většinou daleko větší než člověk, nebo přinejmenším aspoň stejně jako člověk, ovšem záhadný tvor ze Sumatry je údajně jen zhruba metr vysoký. Nejčastěji se prý vyskytuje v neproniknutelných, hustých pralesích okolo 3800 metrů vysoké hory Mt. Kerinci na jihu Sumatry, kde byl vyhlášen Národní Park Kerinci Seblat o rozloze patnáct tisíc čtverečních kilometrů (žije tu například tygr sumatránský, nosorožec sumatránský, tapír čabrakový, medvěd malajský nebo orangutan sumaterský a mnoho dalších zvířat a rostlin). Zdejší deštné pralesy patří k nejbohatším v celé oblasti jihovýchodní Asie. Orang Pendek má být údajně zhruba 80 - 150 cm vysoký a má se pohybovat bipedální chůzí. Údajně přespává na zemi, avšak údajně byl spatřen i na stromech. Je to býložravec. Má dlouhé paže, silná ramena a na hlavě má hustou hřívu, která mu spadá až do pasu. Občas se říká, že má prý obrácené nohy, aby zmátl potencionálního pronásledovatele. Podle očitých svědectví místních obyvatel prý Orang Pendek bývá nejčastěji vídán na zemědělských políčkách a plantážích na okraji pralesa, jak prochází polma a krmí se zdejšími plodinami. Údajně požírá kukuřici, brambory, ovoce, kořeny zázvoru, hmyz, říční kraby a známé ovoce durian, které se proslavilo svojí nelibou vůní.

Orang Pendek

Orang Pendek

Orang Pendek

Odlitek stopy Orang Pendeka, který pořídil kryptozoolog a cestovatel Adam Davies

Jedním z prvních, kdo se o tomto malém chlupatém hominidovi zmínil, byl katolický italský cestoval Giovanni de' Marignolli, který ho popsal už ve 14. století. Když prý navštívil Království Saba (nejspíše se bude jednat o ostrovy Jáva nebo Sumatra), občas prý zahlédl malé chlupaté muže, kteří utekli do pralesa, když viděli přicházet člověka. Marignolli poté píše, že se prý s těmito netvory dalo dokonce obchodovat, když lidé položili předmět doprostřed cesty. Zmiňuje také, že ačkoliv se zdá, že mají některé lidské vlastnosti, mají pouze charakter lidoopů. Dalším zdrojem informací jsou lidé z Suku Anak Dalam (v překladu Lidé z vnitřního lesa), kteří se nazývají rovněž jako Orang Kubu, Orang Rimba nebo Orang Batin Simbilan. Jedná se o nomádské, animistické domorodce, kteří žijí na jihu Sumatry. Podle jejich legend a folkloru je Orang Pendek součástí zdejších pralesů již po staletí. Pro tyto domorodce však existuje i jakási spirituální verze Orang Pendeka, nazývaná jako Hantu Pendek. Je to spíš duch nebo démon, než skutečné zvíře. Údajně cestují pralesem ve skupinkách až po šesti jedincích a loví zvířata malinkými sekerkami. Nejvíce zpráv o pozorování však přinášejí zdejší vesničané - stovky zdejších vesničanů Orang Pendeka údajně zahlédly (i přes velmi podobné a důvěryhodné výpovědi se i přesto občas najdou lidé, kteří Orang Pendekovi přisuzují spirituální a magické chování). Mnoho svědectví a zpráv o pozorování přinesli rovněž holandští kolonizátoři a cestovatelé (území dnešní Indonésie, které se dříve nazývalo Nizozemská východní Indie, bylo nizozemskou královskou kolonií od roku 1800 do roku 1949). První zprávy o pozorování pocházejí z roku 1818. Od té doby se opakují pravidelně, nejčetněji od 20. let 20. století. Ze střední Sumatry o něm informuje holandský lovec Oostingh. V džungli viděl sedět na kládě podivného malého tvora připomínajícího člověka. První jeho myšlenkou bylo, že je to nějaký zakrslý domorodec se širokými čtvercovými rameny. Oostingh vypráví:

"Pak jsem poznal, že se nejedná o člověka. Ten tvor popošel

beze spěchu několik kroků, vztáhl svou mimořádně dlouhou

paži po slabé větvi, pevně ji uchopil a vyhoupl se po ní na

strom. Zprvu se zdálo, že se větev pod jeho vahou musí zlomit.

Rozhodně to nebyl ani orangutan ani gibbon."

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Nedaleko odtud zhruba ve stejné době našel holandský lékař dr. Edward Jacobson velmi malé, široké a krátké stopy podobné lidským. Nejlepší popis Orang Pendeka pochází od holandského osadníka van Herwaardena, který pozoroval tohoto živočicha v roce 1923 v pohoří Bukit Barisan:

"Velmi tmavé vlasy mu spadaly až téměř k pasu. Hnědý obličej

byl téměř bez chlupů. Oči, hodně podobné lidským, byly velmi živé.

Nos byl široký, s velkými nozdrami, nikoli však neforemný. Rty

byly docela normální. Jeho špičáky, které bylo možno občas

zahlédnout, byly vyvinutější než u člověka. Viděl jsem jeho pravé

ucho, které bylo úplně jako lidské. Jeho ruce byly na horní straně

lehce ochlupené, dlaně byly holé. Kdyby stál vzpřímeně, dosahovaly

by paže něco nad kolena, ale jeho nohy se mi zdály dosti krátké.

Mnou pozorovaný exemplář byla samice, vysoká asi půldruhého

metru."

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Van Herwaarden byl v tu dobu ozbrojen a již o tomto tvoru slyšel mnoho vyprávět, navíc věděl, že věda tohoto živočicha dosud nezná. Byl proto odhodlán tvora zastřelit, ale když už kladu pušku k líci, zaslechl z džungle táhlý hlas, jemuž samice odpověděla. Nejspíše jí volal její druh. Samice poté odkráčela k houštině a zmizela. Van Herwaarden nedokázal vystřelit, neboť chování tohoto tvora mu příliš připomínalo lidskou bytost. Jistý návštěvník ostrova Orang Pendeka poprvé spatřil v roce 1910 a popsal ho jako "velkého tvora s krátkýma nohama, který mi přeběhl přes cestu. Tělo měl porostlé hustou srstí, ale nebyl to orangutan ani normální člověk." Roku 1800 prý byly princi Vilému Oranžskému předvedeny dvě zajaté opice. Dochovala se malba obou opic. Tvor na levé části malby vypadá jako normální opice - sedí na zemi a nevypadá nijak zvláštně, kdežto tvor na pravé části malby stojí vzpřímeně a má obličej daleko více podobný člověku, nežli tvor v levé části malby. V dnešní době se o Orang Pendeka nejvíce zajímá anglická zooložka a cestovatelka Deborah "Debbie" Martyrová, která na Sumatře pomáhá s ochranou zdejších vzácných tygrů sumatránských. Zpočátku pochybovala o tom, že vůbec existuje, ale poté, co ho sama několikrát spatřila a zkoumala jeho stopy, stala se jednou z nejspolehlivějších a nejvěrohodnějších svědkyní jeho výskytu. Martyrová píše:

"Přišla jsem do Kerinci v červenci 1989 a strávila tam tři týdny. Můj

průvodce Jamrudin mi ukazoval oblast běžného výskytu nosorožců

a tygrů. A pak mi ukázal s naprostou samozřejmostí hustě zalesněné

hory východně od kráterového jezera Mr. Tujuh, kde je občas možno

spatřit orang pendeky. V následujících týdnech jsme byla stále vzru-

šenější, když jsem navštěvovala jednu domorodou osadu po druhé

a snažila se dopídit dalších informací. Ve vesnicích na úpatí Mt. Kerinci

neviděli domorodci orang pendeka nejméně tři roky, i když lovci se s ním

prý občas na výpravách v horách setkali. V níže ležícím údolí Sungeipenuh

ho prakticky neznali. Pouze v odlehlých osadách, ležících vysoko v horách,

jsem vyslechla zprávy o setkání s ním. Všechny zprávy obsahovaly informaci,

že má velké vystupující břicho. Nejméně váhy jsem přikládala zprávám o

spatření orang pendeka v pralese, neboť tam si ho mohli domorodci splést

se siamangem nebo malajským medvědem. Nejspolehlibější pozorování

- celkem 5 - pocházela od svědků, kteří viděli záhadného tvora na svých polích

cukrové třtiny při okrajích pralesa. Vesničané prohlašovali, že orang pendek žije

výhradně na zemi, i když občas šplhá i po stromech. Začátkem září jsem opět

putovala jižně od Mt. Kerinci, kde mi náčelník jedné osady sdělil, že v uplynulém

týdnu byl na nedalekém třtinovém poli spatřen orang pendek. Musela jsem

jednat rychle. Období dešťů se blížilo a platnost mého indonéského víza

již téměř vypršela. Celý den jsme stoupali hustým pralesem vzhůru do hor, až

jsme se dostali do výše asi 1400 m. n. m. Vtom jsme narazili na stopy dvou

orang pendeků - jeden z nich musel být zřetelně větší. Usoudila jsme tak ne

podle velikosti stop, ty byly téměř stejné, ale podle toho, že jedny byly

vtlačeny do vlhké pralesní půdy zřetelně hlouběji. Byly 15 a půl centimetru

dlouhé a byly podobné stopám lidským, avšak relativně širší (v nejširším

místě 10 centimetrů)"

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Martyrová se do Národního Parku Kerinci Seblat vrátila opět v roce 1990. Byla o existenci Orang Pendeka přesvědčena a chtěla ji prokázat, proto si s sebou přivezla fotografie orangutanů, gibonů a dalších lidoopů a ukazovala je domorodcům, avšak všichni říkali, že takto Orang Pendek nevypadá a že dnes už nebývá vidět tak často jako dříve. Martyrová kolem sebe soustředila malý tým podobných nadšenců. Našli řadu stop a občas i zdálky Orang Pendeka skutečně zahlédli. Největšího úspěchu ovšem Martyrová dosáhla v roce 1995, když během půl roku od dubna do září se jí podařilo identifikovat čtyři jedince, které si pro snazší rozlišení pojmenovala podle stop. Martyrová o Orang Pendecích rovněž prohlásila: "Jsou tak dokonale maskovaní, že když se nepohnou, neuvidíte je." Dalšími cestovateli a kryptozoology, kteří pátrají po Orang Pendekovi, jsou například Adam Davies, jehož expedice v roce 2001 přivezla do Evropy údajné odlitky stop Orang Pendeka a především vlasy (analýza tohoto materiálu provedená na univerzitě v Cambridge a ve vědeckých ústavech v Austrálii potvrdila, že nepatří žádnému dosud známému živočichu) nebo fotograf divoké přírody Jeremy Holden, který na vlastní oči tohoto tvora spatřil, když byl zrovna se svým průvodcem na třtinovém poli poblíž pralesa, a od té doby se Orang Pendeka snaží vyfotografovat. Údajně existuje jedna fotografie Orang Pendeka, kterou vyfotil místní učitel Pak Buya. Za Orang Pendekem se rovněž vydal i americký reportér Josh Gates se svým pořadem Dobyvatelé ztracené pravdy nebo biolog a cestovatel Pat Spain ve svém pořadu Pán netvorů. Rovněž probíhá vědecká diskuze týkající se otázky, zda je Orang Pendek nějak spřízněn s novým druhem člověka malého vzrůstu, který byl v roce 2003 objeven ve vápencovém hrobu v usazeninách jeskyně Liang Bua na indonéském ostrově Flores. Byly objeveny důkazy, že tito malí lidé, přezdívaní "hobbité", na ostrově před 18 000 lety žili a lovili. Orang Pendek možná není opice, ale blízký příbuzný člověka.

Jeskyně Liang Bua na indonéském ostrově Flores, v níž byly nalezeny kosti hobita

Homo floresiensis. Je velmi pravděpodobné, že Orang Pendek a tento malý hobit,

který tu s jistotou žil ještě před 18 000 lety, by mohly mít mnoho společného.

Příslušníci Homo floresiensis však nemuseli vyhynout a panuje teorie, že tu žili

s námi ještě poměrně nedávno, nejméně v 18. stolení, v době Nizozemské východní Indie.

Napovídá tomu i fakt, že v mytologii a folkloru ostrova Flores se vyskytuje skupina

malých, lidem podobných bytostech, kteří rádi kradou vesničanům úrodu. Jmenují se

Ebu Gogo. Možná že právě Orang Pendek, Ebu Gogo i Homo floresiensis jsou ve skutečnosti

jeden živočich.

Homo floresiensis