Barmanu

Barmanu

Pakistánský divoký člověk

Místo výskytu:	Pákistán, Afghánistán
Výška:	1,8 m - 2 m
Zbarvení srsti:	hnědá, černá, tmavě hnědá

I muslimské země v jižní Asii, jako třeba Pákistán, Afghánistán nebo Írán, jsou údajně domovem tvorů, kteří připomínají přežívající zástupce primitivnějších druhů člověka. Zdejší vysoká pohoří, jako třeba Hindúkuš (urdsky ہندوکش Hindūkush ,persky سلسلہ کوہ هندوکش Selsele-ye Kūh-e Hindūkush ) v Afghánistánu nebo Karákorám (urdsky سلسلہ کوہ قراقرم ) v Pákistánu, mohou být pro tyto tvory skvělým domovem a útočištěm. Jelikož jsou bohužel tyto státy neustále sužovány různými konflikty, teroristickými útoky a nepokoji, a ani infrastruktura tu není tolik rozvinutá jako třeba v západních zemích, moc informací o těchto zdejších záhadných tvorech se do světa nedostane (tyto tvory lze nejčastěji spatřit v odlehlých, divokých místech, jako jsou hluboké lesy, vysoké hory, rozlehlé pláně a podobná místa a neprobádané končiny, avšak čím víc je kraj zaostalý, tím méně zpráv se dostane do světa). V Pákistánu je tento tvor nazýván Barmanu, Barnu nebo Baddmanus (tento výraz je v několika pákistánských jazycích, dá se doslova přeložit jako "lesní muž") a v Afghánistánu je nazýván jako Javoj-adam, Javo chalg nebo Jabalik-adam. Barmanu je údajně velmi podobný člověku - chodí vždy vzpřímeně a nikdy neběhá po čtyřech. Je velmi obratný, ale hrozně páchne. I když dosahuje zhruba lidské výšky, je mnohem silnější a podsaditější. Má široká ramena a krátký krk. Samci jsou větší a silnější než samice. Obličej, dlaně, hýždě, chodidla a kolena má holé, zbytek těla má porostlý tmavě hnědými až černými chlupy, na některých částech těla hustěji a na jiných řídčeji. Má dlouhé hrubé vlasy, které mu spadají až do poloviny zad. Má vysedlé lícní kosti, nízké čelo, vystouplé nadočnicové oblouky, zploštělý nos (jako má mongolská rasa), tmavé oči a malou bradu. Uši a zuby má lidské. Žije především v horských lesích nebo v pásmu nad nimi od 2000 - 4000 m. n. m. Barmanu je součástí severopákistánského folkloru. Nejspíše se bude jednat o přežívajícího neandrtálce, ale mohl by to být rovněž Homo erectus nebo Homo soloensis.

Hindúkuš

Karákóram

Barmanu

O Barmanua se velmi zajímal španělský zoolog a kryptozoolog žijící ve Francii, Jordi Magraner, který zorganizoval 2 expedice (první od prosince roku 1987 do října roku 1988 a druhou od ledna do října roku 1990). Jako základnu si zvolil vesnici Šintral na pákistánské straně Hindúkuše. Odtud podnikal dlouhé výpravy do hor. Magraner postupoval velmi pečlivě a svědomitě - místní pastevci mu poskytli celkem 29 prověřených svědectví. Magraner si vždy zapsal co nejvíce údajů - od charakteristiky a věku svědka, přes datum až po lokalitu, kde k pozorování došlo. Magraner vždy místa údajných setkání sám prozkoumal. Svědectví lovců a pastevců z různých, od sebe vzdálených vesnic, které jsou odříznuté horskými údolími a strmými vrcholy, se velmi shodovaly. Barmanu se navíc velmi podobal charakteristice kavkazského Kaptara, kterého 30 let zkoumala dr. Koffmannová. Jordi Magraner plánoval další expedice, na nichž chtěl Barmanua najít, nebo alespoň vyfotografovat či najít jiné důkazy, ale v roce 2002 byl v Afghánistánu zavražděn.

Jordi Magraner

Barmanu údajně není vůči člověku agresivní, ale pokud se cítí ohrožen, brání se:

"V jednom případě bojoval pastevec, který se s kozami opozdil na pastvě

a vracel se domů již za tmy, s nedospělým samcem Barmanu, na něhož

nečekaně narazil, po delší dobu holí. Jindy jiný pastevec, sedící na skalce

a hlídající stádo koz, pozoroval lesního muže přímo u paty skaliska na louce

asi tři nebo čtyři metry pod sebou. Barmanu tam seděl na zkřížených nohou

a požíral kukly mravenců. Pětapadesátiletý gužárský pastevec Lal Chán viděl

během dvou let lesního muže dokonce třikrát, z toho jednou, to bylo v roce

1987, velmi zblízka, asi na vzdálenost deseti metrů. Barmanu po něm tehdy

dokonce hodil kámen, pak se však vzdálil, aniž v útoku pokračoval. Jindy

jen obcházel velkým obloukem stádo koz, jako by čekal, až se některá vzdálí

od stáda, aby se jí mohl zmocnit. Při všech třech setkáních držel v ruce silnou

hůl, které užíval nejen jako zbraně, ale také se o ni opíral při stoupání do svahu."

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Barmanu

Barmanu