Kaptar

Kaptar

Divoký lesní člověk z pohoří Kavkaz

Místo výskytu:	Kavkaz - Rusko, Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Výška:	1,6 m - 2 m
Zbarvení srsti:	černá, šedivá, hnědá

Rozlišit tajemné opolidi na území Asie není vůbec jednoduché. Snad každá země zde má nějakého záhadného opočlověka ( Jižní asie; Indie - Mande Barung, Bangladéš - Ban Manush, Pákistán a Afghánistán - Barmanu, Nepál, Bhútán a Tibet - Yetti, Východní Asie; Japonsko - Hibagon, Čína - Jeren, Jihovýchodní Asie; Indonésie - Orang Pendek a Egu Gogo, Thajsko - Tok, Gergasi a Tua-yeua, Vietnam, Kambodža, Laos - Nguoi-rung a Šan-tu, Malajsie - Batutut, ...). Žije zde totiž nespočet národů všech možných kultur a náboženství, které hovoří nespočtem rozlišných jazyků. I když zde ale mají tajemní opolidé různá jména, ve skutečnosti se nejspíš bude jednat buď o toho samého a nebo o podobné tvory, které se většinou liší pouze zbarvením srsti a velikostí. V Severní Asii (Rusko, Mongolsko), Střední Asii (Tádžikistán) a Jihozápadní Asii (Rusko, Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán) tomu není jinak, i zde se jsou si tito tvorové podobní. Problém je ale taktéž s pojmenováním, jelikož zde mají mnoho názvů (občas se jedním jménem shrnují všichni nebo část podle území). Rozdělme to teda takto: tajemnému velkému chlupatému opočlověku, který žije hlavně na území Sibiře a o kterém jsem již psal, říkejme Čučuna, chlupatému hominidovi, který obývá Mongolsko, Tádžikistán a další státy v pohořích Pamír a Altaj ve střední Asii říkejme Almas a tvorovi který obývá území pohoří Kavkaz a kterému se dnes budeme věnovat, říkejme Kaptar.

Kaptar má rovněž mnoho jmen - Agaš-iši, Ingušej, Abnanaju, Lakšir, Ačokoči a často se mu rovněž říká Almas nebo Almasty. Obývá státy, které se nacházejí na území pohoří Kavkaz, tj. Rusko, Gruzii, Arménii a Ázerbajdžán + 3 částečně uznané státy, které svojí nezávislost vyhlásili na Gruzii (Abcházie a Jižní Osetie) a Ázerbajdžánu (Náhorní Karabach). Podle svědectví Kaptar nepřesáhne výšku člověka, je akorát více mohutnější a podsaditější a je rovněž porostlý srstí. Až na občasné vyjímky nepoužívá žádné nástroje, ale údajně dokáže například rozdělat oheň nebo podojit krávu, aby se napil mléka. Občas prý využívá i kamenné nebo dřevěné nástroje a zbraně. Jeho potrava se zkládá z různých malých živočichů, jako jsou veverky, žáby, ještěrky, králíci a troufne si i na vysokou, například na kolouchy nebo srnky. Občas rovněž zaútočí na domácí a chovaná zvířata, která nejsou dostatečně střežená. Nejaktivnější býva v noci, ráno poté spí někde v houštinách a úkrytech. Typický je jeho křik. V zimních měsících se údajně stahuje blíže k lidským obydlím, jinak ale obývá hlavně vyšší polohy a velmi málo přístupná a neobývaná, divoká místa. Místní obyvatelé se s ním setkávají již po velmi dlouhou dobu, je to pro ně součást zdejší přírody. Ovšem v dnešní době se zde údajně vyskytuje již jen velmi zřídka a je velmi vzácné na něho narazit, v dřívějších dobách jich bylo daleko víc. Zdejší kraj je také poměrně zaostalý, a proto se do světa nedostane tolik zpráv o jeho pozorování. Je docela záhada, co by Kaptar mohl být zač. Jedna z teorií je ta, že by se mohlo jednat o Neandrtálce (Homo sapiens neanderthalensis), protože by tomu odpovídala výška Kaptara a zdejší bohaté neandrtálské naleziště. Ovšem život Neandrtálců se ani zdaleka nepodobá životu Kaptara. Neandrtálci používaly velkou škálu nástrojů a zbraní, které si samy vyrobily. Používaly rovněž ve velkém oheň a také provozovaly jeskynní malířství a jiné druhy umění, vytesávaly rovněž do kamene a dokonce se našla i flétna z kosti, kterou zhotovili. To se o Kaptarovi říct nedá. Neandrtálci žili rovněž v tlupách. Jejich vzhled se navíc taky moc nepodobá Kaptarovi, nebyli totiž ochlupení.

Neandrtálci (Homo sapiens neanderthalensis)

Lebka neandrtálce má výrazné nadočnicové oblouky

a nízké čelo

Po Kaptarovi pátral i sovětský vědec a historik Boris Poršněv, který vymyslel tzv. Neandrtálskou teorii ohledně tajemných opolidí žijících na území bývalého Sovětského svazu a jeho republik. Pátral rovněž v Jižním Rusku, které je bohaté na neandrtálské nálezy. Další zapálená výzkumnice a pátračka po Kaptarovi byla doktorka Marie Jeanne Koffmannová, která práci v terénu věnovala 30 let. Získala mnoho výpovědí a svědectví od zdejších obyvatel - lovců, pastýřů, zemědělců, lesníků, myslivců a vojáků. Koffmannová pořídila mnoho fotografií, nákresů a odlitků údajných stop Kaptara. Když se prý ptala zdejších obyvatel na Kaptara, často se divili, že se někdo tolik zajímá o tvora, kterého tak dobře znají a kterého pokládají za normální součást přírody. Často ho prý i přátelsky nakrmili. Koffmannová se rovněž dozvěděla, že si prý jednou jedna holčička, když zrovna trhala třešně, všimla hnědé chlupaté ruky pouze několik centimetrů nad její hlavou. Mladý Kaptar se zde zrovna krmil třešněmi. Když se o tom dozvěděli vesničané, vzali co jim přišlo pod ruku a vydali se Kaptara ulovit. Ten ale unikl a zbyly po něm jen 60 cm dlouhé a 7 - 8 cm široké exkrementy. Koffmannová v nich později napočítala na 160 třešňových pecek. Jednou dr. Koffmannová zpovídala lovce, který Kaptara viděl na vlastní oči:

"Je to podle vašeho názoru člověk ?" zeptala se.

"Ne, člověk to není." lovec nezaváhal ani na okmažik.

"Tak je to tedy zvíře ?" ptala se dál.

"Ne, zvíře to není."

"Když to není člověk ani zvíře, co to tedy proboha je ?"

"Nevím."

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Asi nejznámější případ se stal v polovině 19. století. Tehdy, v roce 1850, byla v hlubokých kavkazských lesích chycena samice Kaptara, Zana. Dva muži pronásledovali divoké chlupaté stvoření, možná napůl zvíře, napůl člověk. Poté to ztloukli, svázali, odtáhli to blízké vesnice a prodali zdejšímu majiteli půdy. Stvoření pojmenovali Zana. Od té doby žila Zana ve vesnici T'khina, na území dnešní Abcházie. Zana se nenaučila mluvit, byla ovšem "zdomestikována". Měla údajně tmavou pleť, rudé vlasy, velmi svalnaté tělo, vystouplé lícní kosti a vyčnívající dásně. Chodila prý jen v košily, kterou jí darovaly vesničané. Když se prý koupala v zimě v řece, nikdy nenastydla. Zemřela v 80. letech 19. století, nejpravděpodobněji v roce 1890. Měla pohlavní styk s několika zdejšíma obyvatelema, včetně vesničana Edgi Genaba. Narodilo se jí několik dětí, ale jen 4 se dožily dospělosti (2 chlapci, Dzhanda (narozen 1878) a Khwit Genaba (narozen 1884) a dvě dívky, Kodzhanar (narozena 1880) a Gamasa Genaba (narozena 1882)). Roku 1964 tuto oblast navštívil i dr. Poršněv, který mluvil s 2 vnoučatama Zany, která tvrdila, že se normálně naučili mluvit a také ztratily tmavé zbarvení. Hominolog a kryptozoolog Igor Burcev zase vykopal lebku Khwita, kterou později zkoumal i atropolog a kryptozoolog Grover Krantz. V roce 2013, v rámci dokumentu Yetti, Bigfoot a spol, kde se jeden díl věnoval ruskému divokému člověku, zkoumal profesor genetiky z oxfordské univerzity Bryan Sykes několik vzorků DNA ze slin 6 žijících potomků Zany a z Khwitova zubu. Zjistili, že Zana byla 100 % subsaharská afričanka, a tak přišli s teorií, že Zana ve skutečnosti byla otrokyně, která byla do Abcházie přivezena v rámci obchodů s otroky v Osmanské říši. Tuto teorii ale později změnili, protože zjistili, že Zana nepatří k žádné dnešní známé skupině žijící v Africe, a také protože Khwitova lebka vykazovala unikátní a archaické charakteristiky a byly na ní rozdíly oproti lebce normálního dnešního člověka. Proto přišly s teorií, že Zana byla potomek lidí, kteří Afriku opustily a přišly na Kavkaz před více než 100 000 lety a žily tu po mnoho generací. I televizní štáb, který přímo v Abcházii vyzpovídal Zaniny potomky, se od nich dozvěděl, že Khwit prý byl mimořádně silný a veliký. To samé říkali i o vnukovy Shalikulovy, který měl mimořádně silné čelisti.

Zana

Potomci Zany, nalevo syn Khwit

Další případ se stal během 2. světové války, v prosinci roku 1941 na území dnešního Dagestánu, asi 30 km od města Binaksk. Tehdy byl sovětský vojenský doktor Vazgen Karapetyan vyslán, aby zkontroloval údajného špiona, kterého chytili místní obyvatelé a zavřeli ho do srubu. Domnívali se totiž, že se jedná o špeha, a tak místní představitelé doktora, jehož pluk tu působil už od října, požádali, ať se na něj dojede podívat. Když mu ho ukazovali ve studené kúlně, divil se, proč ho nezavřeli do normální místnosti. Vesničané mu řekli, že prý nesnáší teplo. Doktor Karapetyan vypověděl, že ten nahý uvězněný muž, kterého viděl, měl prý záda, ramena a hruď pokrytou 2 - 3 cm dlouhou ryšavou srstí. Na prsou byly chlupy tenké a jemné. Chodidla a dlaně měl prý holé. Ruce měl vrásčité a neohrabané. Měl prý dlouhé vlasy, které spadaly až na ramena. Neměl žádný vous, jen kolem úst bylo jakési jemné chmýří. Byl vysoký zhruba 180 cm, avšak vzbuzoval dojem velké síly a značně se mu rýsovala páteř. Měl douhé a velké prsty a celkově byl daleko více robustní než ostatní obyvatelé těchto končin. Měl velmi divoký pohled, jako šelma, a doktorovi velmi připomínal pohled zvířete. Ani jednou nepromluvil a dokonce ani nereagoval na to, když mu nabízeli vodu a chléb. Doktor zdejší obyvatele ujistil, že před sebou nemají simulanta nebo špeha, ale Kaptara - "divokého muže". Pak se doktor vrátil ke dvé jednotce a už o Kaptarovi neslyšel. Toto prohlášení doktor Karapetyan přednesl 20. listopadu 1958 třem profesorům, včetně profesora Borise Poršněva.