Jeren

Jeren

Čínský divoký člověk z provincií Chu-pej a Šan-si

Místo výskytu:	převážně střední Čína - provincie Chu-pej a provincie Šan-si
Výška:	1,6 m - 3,8 m
Zbarvení srsti:	hnědá, rezavá, načervenalá

Jeren ( čínsky 野人 pchin-jinem yěrén;v překladu: "Divoký muž" ), Jie-žen, Jiren, Jeran, Maoren ("chlupatý člověk"), Damaoren ( "obrovský chlupatý člověk"), Šan-kuej ("horské monstrum"), Feifei ("muž velký jako hora"), Čínský divoký muž ( čínsky 神农架野人 pchin-jinem Shénnóngjiàyěrén v překladu: doslova "Divoký muž z Šen-nung-tia"), Opičí muž ( čínsky 人熊 pchin-jinem Ren Xiong v překladu: doslova "Medvědí muž") .... těmito všemi jmény je nazýván záhadný, chlupatý, velký, člověku nebo lidoopovi podobný tvor, který se vyskytuje převážně v oblastech střední Číny, a to přesně v rozsáhlé, panenskou přírodou pokryté oblasti Šen-nung-tia v pohoří Daba, která se nachází v provincii Chu-pej a v pohoří Kin-lin v provincii Šan-si. Obě tyto lokality, kde se má tento opočlověk údajně nejvíce vyskytovat, jsou pokryty hlubokými lesy a vysokými horami, kde žije nespočet divokých zvířat. Stejně jak tomu bývá i u ostatních záhadných opolidí světa, jako například u severoamerického Bigfoota nebo himálajského Yettiho, tak i Jeren je nedělitelnou součástí zdejších tradic. Jenže v tomhle případě, narozdíl od ostatních světových opolidí, jsou zprávy o údajných pozorování Jerena historicky nejstarší věrohodně doložitelné informace o těchto záhadných tvorech. V kronikách mnoha čínských měst a ve svitcích mnoha klášterních knihoven je zachováno mnoho historických dokumentů, které se o Jerenovi zmiňují.

Jeren

Nápis u vchodu do tzv. Jerenovy jeskyně v provincii Chu-pej

Už v letech 475 - 221 př. n. l., v období bojujících států, napsal slavný čínský básník Čchun Juen známou báseň o Šankuejovi, Jerenovi. V době dynastie Tang, v letech 618 - 907 n. l., zase dějepisec Li Jan-šou konstatuje, že v lesích a horách provincie Chu-pej žije mnoho tlup chlupatých obrovských lidí, Damaorenů. Farmakolog Li Š-čen, žijící v době dynastie Ming, v letech 1368 - 1644, se ve své knize o Jerenovi, kterého nazývá jménem Feifei, několikrát zmiňuje:

"Feifei, nazývaný též medvědí muž, se vyskytuje v hornaté oblasti

západního Šu. Žije i na hoře Ji v provincii Ša. Dosahuje výšky asi jednoho

čangu ( zhruba 3 m a 10 cm). Lidé ho nazývají šandaven, jeren nebo šansio.

Když potká člověka, napřed se směje a pak ho zabije a sežere."

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Kronika okresu Fang Sian, která je stará asi 200 let, se o Maorenovi také mnohokrát zmiňuje. Vypráví se v ní, že chlupatí Maorenové, kteří jsou asi jeden čang vysocí, se zdržují v jeskyních v místních srázných horách. Staré zápisy také tvrdí, že Jeden byl údajně pozorován i z Velké čínské zdi. Jeren se rovněž vyskytuje i v čínské opeře. Jedno z těchto tradičních představení vypráví o mladé, krásné princezně, která se jednoho dne při pronásledování krásného, pestrého motýla ztratila své družině a zabloudila v lese. Poté jí unesl velký děsivý Jeren. Princeznu se posléze snaží ze zajetí vysvobodit mnoho nápadníků, ovšem uspěje jen jeden. V těchto představeních vždy Jerena hraje nějaký urostlý velký herec a princeznu naopak drobná, hezká dívka. Herci tohoto představení se vždy pečlivě nalíčí - u představitele Jerena je zajímavé, že dbá na důraz výrazných nadočnicových oblouků, které jsou velmi typické pro všechny záhadné opolidi světa. V září nebo říjnu roku 1940 došlo k prvnímu vědeckému pozorování tohoto tvora. Biolog Wang Tse-lin, který se začátkem druhé světové války vrátil z USA zpět do Číny, zrovna cestoval ještě s několika dalšími pasažéry vozem. Když projížděli hustou, lesnatou oblastí mezi městem Tiang-Luo a planinou Niang-Niang, zaslechli několik výstřelů a po chvíli dojeli k hloučku lidí, kteří se seběhli ke střelci, který předtím střílel. Když zastavili a šli se podívat, co se stalo, spatřili na silnici ležet více než dvoumetrového, rezavě šedého opočlověka, který byl pokryt hustou srstí a měl velká prsa - byla to samice. Wang si všiml výrazných lícních kostí a vystouplých rtů. Celkově mu připomínal model Pekingského člověka - Homo erectus pekinensis - poddruh Homo erectus. Místní poté vypověděli, že prý předtím zahlédli mimo samice i samce, jak chodili vzpřímeně a podivně hvízdali. 14. května 1976 jelo 6 vedoucích funkcionářů Lesního závodu okrsku Šen-nung-tia v noci autem po dálnici poblíž vesnice Čchun-šuj, když náhle ve světlech reflektorů spatřili téměř 2 a půl metru vysokou, podivnou, rezavě chlupatou bytost, která stála vzpřímeně. Když vystoupili a podívali se blíže, zjistili, že o medvěda se nejedná. Po této události zaslali telegram do Čínské akademie věd do Pekingu. Za pomoci akademie a veřejnosti, ve které to vzbudilo velký zájem, byla vytvořena Výzkumná společnost výskytu čínského divokého člověka. V červnu 1977 dřevorubec Pang Ken-šeng narazil na Jerena v lese. Dřevorubec, schoulený strachem a skalní stěny a se zdvihnutou sekerou pozoroval blízkého, přes 2 metry vysokého Jerena nejméně hodinu, ten ale naštěstí nezaútočil a jen se drbal o strom, na kterém byly poté nalezeny jeho chlupy. Dřevorubec se všiml Jerenových hluboce posazených očí a vlasů, spývajících mu až na ramena. Čínský primatolog Liou Mingh-chuang, který je předsedou Výzkumné společnosti výskytu čínského divokého člověka a který za ním podnikl mnoho expedic a také pořídil mnoho odlitků jeho stop, získal mnoho svědectví o údajném pozorování Jerena:

"Dne 14. května 1976 spatřili divokého muže Ren Sin se

svými pěti druhy. Časně ráno se vraceli džípem z dřevař-

ského závodu, když náhle na lesní cestě před sebou

uviděli chlupatého tvora červenohnědé barvy. Jakmile

je zpozoroval, začal šplhat vzhůru na útes. Jeden z uvol-

něných kamenů však nevydržel jeho váhu, zřítil se a divoký

muž spadl spolu s ním. Zůstal stát na cestě a díval se přímo

do rozsvícených reflektorů vozu. Vyděšení muži, kteří nikdy

předtím nic podobného neviděli, byli však tak vyděšení, že

se ho neodvážili chytit a nechali ho odejít."

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Liou Mingh-chuang během svých expedic rovněž získal několik údajných vzorků Jerenových vlasů a chlupů od místních obyvatel, kteří se s ním často střetávají. Našli též hodně stop, které byly velmi podobné lidským, akorát ty největší z nich měřili 43 cm. Ty byly nalezeny v povodí řeky Jingu. Paleoantropolog profesor Juan Čen-sin, člen Čínské akademie věd a vedoucí Výboru pro pátrání po neznámých a vzácných tvorech, se o Jerena zajímá již velmi dlouho a je přesvědčen, že v provincii Chu-pej může žít 1000 až 2000 těchto tajemných opolidí. Shromáždil také velké množství zpráv a svědectví o údajných únosech lidí, převážně žen a dívek, které prý Jereni rádi unáší a poté se znásilňují. Profesor Čou Kuo-sing zase podal zprávu, že v Šen-nung-tia byla objevena kostra Jerenova dítěte, které mělo být údajně potomkem Jerena a mladé vesničanky, kterou unesl. Tyto případy prý nejsou ojedinělé, je prý známo několik případů, kdy vesničanky znenadání porodily, i třeba po tom, co měli normální děti, chlupaté, děti s vyčnívajícími čelistmi a malýma hlavama. Matky těchto dětí jsou většinou velmi nešťastné a o tom, co prožily, promluví málokdy.

Model Jerena v přírodovědném muzeu v Šen-nung-tia

Sochy čínského divokého opočlověka v Šen-nung-tia

Šen-nung-tia

Mnoho svědectví pochází také z pohoří Kin-lin v provincii Šan-si. Chuang Sinhe z vesnice Malan v okrese Fang Sian vyprávěl o tom, že v roce 1922 spatřil divokého muže, který byl chycen vojáky:

"Bylo mi tehdy 9 let a měl jsem strach. Když jsem slyšel, že

ulovili divokého muže, neodvážil jsem se ani vyjít ven a jen

jsem vyhlížel z okna našeho domu. Viděl jsem množství vojáků

eskortujících Jerena svázaného v železných řetězech. Později ho

vojáci přivázali ke kmeni stromu před hospodou. Teprve pak jsem

se odvážil vyjít ven a podívat se zblízka. Byl vysoký asi dva metry

a celé jeho tělo pokrývaly hnědočervené chlupy. Jeho ruce byly delší

než lidské a stejně tak i jeho prsty. Byl mimořádně silný. Pozorně jsem

si ho prohlížel, dokud ho vojáci opět neodvedli. Z těch, co ho viděli se

mnou, jsou na živu ještě Chuang Sinming a Chuang Sinkui ..."

Jednaosmdesátiletý Chuang Sinming tuto informaci potvrdil:

"Divoký muž byl tak ohromný, že mě to poděsilo. Chodidlo měl

dlouhé něco mezi 30 a 40 cm. Ale vojáci tvrdili, že vůbec nepatřil

mezi ty opravdu velké. Byl po celém těle pokryt tmavočervenou

srstí. Chlupy dole na chodidlech byly o něco světlejší a dlaně

a plosky nohou byly holé."

I Chuang Sinkui si vzpomněl:

"Vojáci ho přinesli z hor ve velké dřevěné kleci, protože zuřil a

nechtěl jít na řetězu."

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Jerenové byli nejspíše předváděni před rokem 1949 hned několikrát. Liu Ji-kuan, jednapadesátiletá tovární dělnice, vyprávěla o svém zážitku z roku 1942:

"Bylo mi tehdy 13 let a žila jsem v Panšu-jhe. Jednoho dne

jsem slyšela, že armáda Kuomintangu chytila divokého muže.

My děti jsme byly zvědavé, a tak jsme vyběhli ven. Viděla

jsem 2 divoké lidi, muže a ženu, svázané železnými řetězi ..."

- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Zajímé svědectví podal Jan Ming-te, který byl vojákem Kuomintangu. V říjnu nebo listopadu 1947 prý z pralesa u Jang tia-odongu vyběhlo několik obrovských ryšavých divokých opoilidí. Do jejich pronásledování se údajně pustilo až 2000 vojáků. Fan Jing-kuan, který tehdy pracoval pro ministerstvo těžkého průmyslu v provinciích Chu-pej a Šan-si, se prý od místních dozvěděl, že zde žijí divocí lidé, se kterými se místní čas od času střetnou. Jing-kuan poté údajně zaplatil jednomu starci, aby ho dovedl na místo, kde má šanci tyto tvory spatřit. Stařec ho na to místo opravdu dovedl, rostlo zde mnoho kaštanů. Na místě údajně došlo k blízkému kontaktu se samicí Jerena a jejím mládětem, které, ač bylo ještě malé, měřilo už 1,6 m. Dne 19. června 1976 ráno se mladá vesničanka z osady Kun-li, Kong Ju-lan, vydala i se svým čtařletým dítětem do hor natrhat trávu pro prasata. Cestou ovšem narazila na červenohnědého tvora, který si zhruba 7 m od ní drbal o strom záda (na tom stromě bylo později objeveno nekolik jeho chlupů). Jakmile jí tvor zpozoroval, okamžitě se za ní rozběhl. Vyděšená Kong, která poznala, že tvor je suxuálně vzrušený, mu naštěstí utekla. Když jí později ukázali fotografii vztyčeného orangutana, řekla: "Přesně takhle to vypadalo !" a když jí ukázali fotografii medvěda, řekla: "Ne, to nebly medvěd, co jsem viděla." Prvního květnového dne roku 1974 se rolník Jin Chong-fa, který byl v horách nasekat rotang, také střetl s rozzuřeným Jerenem. Jin nejdřív uslyšel šramot ve křoví, ale myslel si, že se na něj jde podívat jen někdo z jeho známých. Když se všask otočil, spatřil přes 2 metry vysokého Jerena, jak míří rovnou k němu. Jin zvedl na obranu srp a došlo k souboji na blízko , při němž si Jin stačil všimnou Jerenových rudých očí a jeho opičí tlamy. Poté ho Jeren odhodil a utekl poraněný pryč. Dramatické setkání zažil rovněž honák z městečka Chuilong Ču Guo-kian, který o tom vyprávěl zoologům. Událost se odehrála 16. června 1974, když hnal 4 býky přes hřeben do Long Dong-gou. Několik dnů předtím ho prý jeho předák varoval, že zde viděli Jerena, Ču na něj ovšem nevěřil. Ču se rozhodl, že si odpočine, a tak 2 býky postavil za sebe, 2 před sebe a zdřímnul si. Náhle ho probudilo zvonění zvonců býků. Jeden z nich, černý divoký býk, stál nad ním. Náhle si všiml, že ho kousek opodál upřeně pozoruje černý, chlupatý, obrovský tvor, připomínající člověka. Ču byl velmi vyděšený, ale i tak sáhl po pušce. Náhle se na něho tvor vrhnul a začali se o pušku přetahovat. Vypadalo to jako kdyby divoký muž vděděl, co puška dokáže. Když se rvali, vyděšený Ču si všiml jeho obrovských hrůzostrašných žlutých zubů v jeho tlamě. Nikdo mu nemohl pomoc. Tři býci utekli pryč, ale černý tu zůstal. Bylo to divoké zvíře, které už několikrát nabralo neopatrného člověka. Býk zafrkal, zadupal a vrhnul se na divokého člověka a nabral ho. Ten už na nic nečekal, pustil pušku a utekl rychle pryč ze svahu.

Jeren

Vedoucímu jedné z expedic, Jang Fengovi, které pátraly po Jerenovi, se podařilo najít učitele Čou Šu-songa, který se prý v roce 1957 dozvěděl, že u jedné z místních vesnic zabili medvědího muže. Když se však do dané vesnice vydal, zjistil, že místní obyvatelé již tvora uvařili a snědli (říká se, že když prý sníte maso z Jerena, dostanete jeho sílu). Podařilo se mu zachránit pouze končetiny, našel i hlavu, která však vypadala velmi odpudivě, jelikož byla rozvařená. Stalo se to jednoho sychravého dne v roce 1957, když místní muži pracovali na úbočí hory. Náhle zaslechli zoufalý křík dívky, která nedaleko pásla krávy. Když přispěchali na pomoc, uviděli, že dívku napadl člověku podobný tvor. Ubili ho sekerkami a motykami. Byl cca 1,5 m vysoký a vážil ale jen něco mezi 30 a 40 kg. Profesor Čou Kuo-sing, který případ zkoumal, poté došel k závěru, že jde o gigantického makaka. To se poté údajně potvrdilo odchytnutím živého exempláře. Velmi dramatickou a děsivou příhodu prožila i Jin Ku-gan, třiadvacetiletá vědecká pracovnice Šnghajské univerzity, která byla velmi hezká a velmi se zajímala o vznik člověka a i o Jerena. Byla členkou Jang Fengových expedic. Událost se udála v září roku 1981, když se údajně Jin v noci ztratila a nešťastnou náhodou spadla do údolí, kde požila několik hrůzných nocí, zatímco ji pronásledoval Jeren a chtěl se jí zmocnit. Nakonec byla naštěstí zachráněna. O tom co se stalo, prý dokázala mluvit jen v útržcích a vždy velmi plakala. Poté se začala všem debatám nebo událostem ohledně Jerena úzkostlivě vyhýbat.

Pekingský vzpřímený člověk

Model pekingského vzpřímeného člověka

Za Jerenem se vydalo mnoho expedic, včetně expedice Mezinárodní kryptozoologické společnosti a expedice profesora Grovera Krantze. Byl o něm také natočen jeden z dílů Destination truth (Dobyvatelé ztracené pravdy), což je pořad amerického reportéra Joshe Gatese, který se vydává za záhadami do různých končin světa. Bylo rovněž získáno velké množství svědectví, odlito mnoho stop a získali se také údajné vzorky Jerenových chlupů a vlasů. Existují 3 nejpravděpodobnější teorie ohledně původu Jerena: za prvé by se mohlo jednat o reliktního gigantického hominida druhu Gigantopithecus. Za druhé by se mohlo jednat o přežívajícího předchůdce člověka, tzv. Člověka pekingského vzpřímeného (Homo erectus pekinensis), což byl poddruh rodu Homo erectus. Za třetí by se mohlo jednat o nějaký velký druh orangutana nebo makaka.

Model Gigantopitéka