Čučuna

Čučuna

Přízrak sibiřské tajgy

Místo výskytu:	Rusko (Sibiř)
Výška:	2 m - 4 m
Zbarvení srsti:	červeno-hnědá, černá

Čučuna, čučunaja, kučuna, kédjeki, mulena, mulen, mirygdy, abas, albasty, džulin ( v překladu z ruštiny "kuželovitá hlava") .......... těmito všemi názvy a ještě mnoho dalšími nazývají odnepaměti domorodí obyvatelé ruského dálného východu, Evenkové, Jakuti, Mansijci, Nanajci, Čukčové, Něnci a další, záhadného chlupatého tvora, který chodí po dvou a říkají o něm že to "není člověk, ale není to ani zvíře ....." Jedná se o ruského divokého muže. Rusko je největší země na světě, a proto se tu ještě spolu s Čučunou vyskytuje několik jiných záhadných opolidí, Kaptar na Kavkaze a v evropské části Ruska, Karélii a Almas na Altaji, který má taktéž žít v Mongolsku a v dalších zemích, od Kazachstánu až po Kavkaz, ale těmto tvorům se budeme podrobně věnovat v jiném článku. V tomto článku se budeme věnovat Čučunovi, který má údajně žít na Sibiři ( rusky Сиби́рь ). Zprávy o jeho pozorování přicházejí nejčastěji z Jakutska ( rusky Яку́тск jakutsky Дьокуускай ), Irkutska ( rusky Ирку́тск), Kemerovské oblasti ( Ке́меровская о́бласть ), Čukotského poloostrova ( Чукотский полуостров ), Kamčatského kraje ( Камчатский край ), Altajského kraje ( Алтайский край ) a dalších částí Ruska. Čučuna je pevnou součástí zdejšího folklóru a lidových vyprávění a legend.

Nekonečná sibiřská tajga ....

Obrázek čučuny, vyhotovený podle očitého svědectví

Dříve se lidé s Čučunou údajně setkávali daleko častěji, nežli dnes. I legendy o něm jsou v místním folklóru zakořeněny již po mnoho generací. Ale i dnes se s ním lidé občas střetnou. V roce 1943 prý během honu u města Taštagol v Kemerovské oblasti lovečtí psi neulovili medvěda, ale zvláštní chupami porostlou ženu. V roce 1987 prý hasiči, kteří hasili požár, viděli na mýtince několik chundelatých masivních postav. Postavy se lekly ohně a utekly. Jedna z nich utekla k řece, kde vyděsila 3 rybáře a chlapce, který byl se svým otcem na rybách. Chlapec o tvorovi řekl, že "měl tvář jako zcvrklé jablo". V roce 1988 na dětském letním táboře na poloostrově Kola ( severozápad Ruska ), prý děti spatřili osrstnělou bytost, která přišla k jejich táborovému ohni a chtěla navázat přátelský kontakt. Poté prý běhela po čtyřech kolem, vydával podivné zvuky a zvědavě nakukovala do chatiček, kde děti bydleli. Tuto událost potvrdil i zdejší předseda mysliveckého sdružení, který po několika dnech objevil hmatatelné důkazy - pelech, trus a kousky srsti. Tyto vzorky se později dostaly do rukou vědcům v Moskvě, kteří údajně zjistili, že se nejedná o žádný známý druh býložravce. Již v roce 1912 publikoval mladý mineralog P. L. Darvert zprávu o chlupatém obru, kterého údajně několikrát od roku 1908 pozoroval na řece Leně. Napsal o něm rozsáhlou studii Divocí opolidé čučuna a mulena. V srpnu roku 1987 údajně čučunu na vlastní oči spatřila badatelka Maja Bykovová, která byla ubytovaná ještě spolu s několika průvodcema z kmene Mansi v loveckém srubu v cedrovém lese, kde k pozorováním několikrát došlo. V roce 1990 prý Čučunu poorovali sovětší pohraničnící a v roce 2002 znovu, jak bojuje s medvědem.

Spící Čučuna

Soška Čučuny

Nejznámějším výzkumníkem, který se snažil čučunu objevit, byl profesor Boris Poršněv, hominolog a vědec. Během svého výzkumu shromažďoval všechny dostupné informace z celé Sibiře, Kavkazu a jižního Ruska. Poršněv také přišel s tzv. Neandrtálskou teorií, o které napsal knihu Člověk neandrtálský stále žije. Ta říká, že se Člověk neandrtálský dělí na dvě větve: jedna z nich směřuje s podobou mozku k modernímu člověku, druhá využívá stávajících okolností na adaptaci k prostředí. Podle Poršněva tady čučuna může být neandrtálec, který přežívá na odlehlých místech. Ruský archeolog A. P. Okladnikov , který douhou dobu pracoval v oblasti dolní Leny sdělil Poršněvovi následující:

"Čučuna žije v tlupách, je to napůl člověk, napůl zvíře.

Stále se ještě na severu vyskytuje, i když již jen příležitostně.

Tihle tvorové nemají krk ..... Obvykle se objevují v noci, zcela nečekaně,

a z útesů házejí na spící lidi kameny..... Loví soby."

- kniha Legendární opolidé;Jaroslav Mareš.

Čučuna prý i umí dobře plavat a občas přeplave od ústí řeky Leny na Aleutské ostrovy. Dalším schopným výzkumníkem byl mladý biolog Vladimír Puškarev. Pracoval na studii Současné znalosti o reliktních hominidech v severní Eurasii. Své cesty a výpravy po Sibiři podnikal většinou sám. Jednou v oblasti panenské tajgy u veletoku Obu mu sdělil starý lovec Luka Tyrzanov:

"Bylo to v roce 1960 nebo možná 1961, když jsem jednou večer putoval

po břehu horního Obu z Jarskogortu do Vasjakova. S sebou jsem měl dva psy.

Náhle se najažili, začali štěkat a rozběhli se dopředu. Pak přiběhli zpět, schoulili se

mi u nohou a štěkat přestali. V tom okamžiku se z lesa vynořili dva kulové.

....... Dostal jsem strach, jejich oči svítily jako dvě temně červené lucerny."

- kniha Legendární opolidé;Jaroslav Mareš.

Údajná stopa Čučuny, kterou v lese během kempování nalezl mladý chlapec

V lednu 2013 natočili tři chlapci, Zeňa, Kiril a Saša, na mobil zvláštní chlupatou bytost. Událost se stala poblíž vesnice Russko-ursky, poblíž Kemerova a Taštagolu. Chlapci sledovali poblíž zamrzlého jezera podivnou řadu stop, až za křovím uviděli nahrbenou, vysokou, tmavou chlupatou postavu, která, jakmile je spatřila, utekla pryč. Podle chlapců "byl tvor za křovím, poté vyšel ven a obličej měl holý, bez chlupů.....".

Přiblížená postava z videa, které chlapci natočili

Zdejší domorodí obyvatelé a vesničané také Čučunovi často přisuzují zvláštní, až paranormální a telepatické schopnosti. Říkají, že ho prý uvidíte pouze tehdy, pokud chce jen on sám. Také mnoho lovců vypráví, že prý když šli divočinou, tak se jich znenadání zmocnil zvláštní pocit strachu, hrůzy a ohrožení. Ovšem nejsou mu přisuzováni jen zlé činy. Prý, když byl nějaký člověk sám zraněný v lese, tak ho Čučuna našel, a odnesl ho k nejbližší cestě, kde člověk mohl počkat na pomoc. To se říká i o Lešijovi, postavě ze slovanského folkloru. Ale i přes to, že Čučuna většinou zásadně na lidi neútočí, je lepší se mu vyhnout, nebo pokud se s ním člověk již střetnul, mohl mu nabídnout něco k jídlu. V dnešní době jsou největšími odborníky na Čučunu Igor Burcev, Dmitri Bajanov a Michael Trachtengerts, kteří za svůj život podnikli velké množství expedic, odlili velké množství údajných stop Čučuny a nasbírali velké množství informací z různých koutů Ruska. Pravidelně se scházejí v moskevském Darwinově muzeu evoluce. Igor Burcev také dlouho pracoval na případu odchytlé divoké ženy Zany, která byla chycena na Kavkaze v polovině 19. století, ale tomu se budeme věnovat v samostatném článku. Teorií, co může být Čučuna je mnoho, od přežívajích neandrtálců, denisovanů nebo jiných druhů a předků moderního člověka, až po uprchlé trestance z nechvalně známých gulagů nebo lidí, kteří se skrývají před civilizací. I český cestovatel a dobrodruh Jan Welzl, během své cesty přes Sibiř, potakl mnoho lidí, kteří žili jako zvířata.

Poslední fotografie jednoho z členů Dyatlovovi výpravy,

která skončila záhadnou brutální smrtí všech členů.

Jedna z teorií je i ta, že je zabil divoký muž.

Divoký muž má pevné místo ve zdejším folklóru.

Na obrázku domorodí Čukčové.