Svědectví z pohoří Kin-lin

Svědectví z pohoří Kin-lin

Setkání s čínským divokým mužem

Nejvíce očitých svědectví a zpráv o pozorování čínského divokého člověka pochází ze Střední Číny, a to konkrétně z oblasti Šen-nung-tia v pohoří Daba, která se nachází v provincii Chu-pej a z pohoří Kin-lin v provincii Šan-si. Obě tyto rozlehlé oblasti jsou pokryty panenskou a divokou přírodou a nachází se zde mnoho těžce přístupných lokalit. Čínský divoký muž má mnoho lokálních jmen a po staletí je pevnou součástí zdejšího folkloru. Nejčastěji se mu přezdívá jeren. Další názvy jsou napříkald maoren ("chlupatý člověk"), damaoren ( "obrovský chlupatý člověk"), šan-kuej ("horské monstrum") nebo feifei ("muž velký jako hora"). V pohoří Kin-lin, která je na zprávy o pozorování a očitá svědectví druhá nejsilnější (po Šen-nung-tia), je jeren nazýván medvědím mužem. Právě o této oblasti se jako o jednom z míst výskytu jerena zmínil již před několika staletími farmakolog Li Š-čen (v době kdy žil se tato provincie nazývala Ša). Průzkum problematiky čínského divokého člověka zde řídí Vědecký komitét prefektury Li šui, jehož pracovníci jsou specialisté v různých návazných vědních oborech. Žádný nezvratný důkaz o existenci jerena sice doposud nalezen nebyl, ale pracovníkům výše zmíněné organizace se podařilo zaznamenat a shromáždit mnoho údajných svědectví obyvatel tohoto rozlehlého pohoří. Následující svědectví se odehrálo 16. června roku 1974 v okrese Fang Sian. Honák z městečka Chuilong, Ču Guo-kian, o svém hrůzném zážitku vyprávěl zoologům ze Společnosti pro výzkum čínského divokého člověka:

"Několik dní před onou příhodou mě náš předák varoval, že tu někde kolem viděli jerena, a vyzýval mě, abych byl opatrný. Já jsem ho však neposlouchal, neboť jsem byl přesvědčen, že u nás nic takového nežije. Dne 16. června 1974 jsem hnal čtyři býky přes hřeben do Long Dong-gou. Držel jsem je všechny pohromadě, protože jsem se bál vlků. V poledne jsem se uložil k odpočinku se třemi býky za sebou a jedním, černým, před sebou. Začal jsem dřímat, když v tom mě náhle vyrušilo prudké zvonění zvonců mých zvířat. Když jsem otevřel oči, viděl jsem, že černý býk stojí nade mnou a o něco dál mě upřeně pozoruje obrovský chlupatý tvor pokrytý hnědou srstí, připomínající člověka. Byl jsem k smrti vystrašen, ale přesto jsem sáhl po pušce, která ležela vedle mne. Zamířil jsem, ale již jsem neměl čas vystřelit. Skočilo to po mně a uchopilo to mohutnou rukou hlaveň pušky. Cloumal jsem puškou ze všech sil, ale nemohl jsem se útočníka zbavit. Nakonec jsem přece jen nějak vystřelil, ale pochopitelně vedle. Jeren otevřel doširoka tlamu, vztekle zamručel a ukázal žluté zuby. Z tak bezprostřední blízkosti to byl příšerný pohled. Nemohl jsem nikoho zavolat na pomoc, nikdo tu nebyl. Rvali jsme se o pušku, až jsem se nakonec oba ocitli na zemi. Ale hned jsme zase vstali. Pušku nepustil ani jeden z nás. Můj protivník musel vědet, co puška dokáže. Nohy mi zrosolovatěly hrůzou. Tři mí býci utekli někam pryč. Pouze černý zůstal. Bylo to divoké zvíře, které už několikrát na rohy nabralo neopatrného člověka. Zafrkal, sklonil hlavu a při vhodné příležitosti vyrazil na divokého muže. Ten nečekal, pustil pušku a prchl dolů ze svahu. Rozhodně to nebyl medvěd. Byl to samec a byl velmi podobný člověku. Vlasy mu visely do očí, které měl červené a kulaté. Nos měl ve tváři o něco výš než člověk a jeho široká tlama vystupovala vpřed. Nohy měl dlouhé, nahoře silné a u kotníku tenčí." - zdroj: kniha Legendární opolidé; autor Jaroslav Mareš

Následující událost, při které byla údajně pozorována samice jerena s mládětem, se rovněž odehrála v pohoří Kin-lin. Svědkem se stal muž jménem Fan Jing-kuan. Uvedl:

"Bylo to počátkem padesátých let. Pracoval jsem tehdy pro ministerstvo těžkého průmyslu jako člen geologické skupiny provádějící rudný průzkum severozápadní části provincie Chu-pej a jihu provincie Šan-si. Během této akce jsme potkali dva starce žijící po mnoho let o samotě v lese bez styku s okolním světem. Říkali nám, že se v těchto končinách vyskytuje jeren a že se s ním střetávají dost často, především na podzim a v zimě, když lze na zemi najít kaštany. Divoký muž jen prý zřídkakdy zaútočí na člověka, pokud není k útoku vyprovokován, ale přesto nám oba starci dali několik varovných rad. Nikdy se jim nesmíme dívat přímo do očí. Také se nesmíme otočit a začít prchat - vzdalovat se musíme nenápadně a pomalu. Pokud bychom se s nimi setkali nečekaně tváří v tvář, můžeme se pokusit nabídnout jim nějakou potravu, abychom tak dokázali, že nepřicházíme ve zlém. K našemu velkému zklamání jsme však během celého měsíce našich průzkumů v těch místech nespatřili jediného divokého muže. Krátce předtím, než jsme se měli přesunout jinam, jsem si vzal jednoho ze starců stranou a nabídl mu pět stříbrných mincí, jestli mě vezme do míst, kde bych měl naději jerena spatřit. Po kratším přemlouvání nakonec souhlasil. Nikomu jsme nic neřekli a příští odpoledne jsme vyrazili do úžlabiny, kde rostlo hojně kaštanů. A skutečně jsme se s divokými lidmi setkali. Byla to matka s mládětem. Samice byla vysoká asi dva metry, její syn asi metr šedesát. Zdálo se, že mi matka nedůvěřuje - možná to bylo proto, že jsem tu byl nový, zatímco mého průvodce snad už znala. Neustále si udržovala odstup asi dvě stě metrů. Mládě však její obavy nesdílelo a přiběhlo si ke starci pro kaštany, které mu nabízel. Matka je však zavolala zpět. Záhadná dvojice se pomalu ztrácela v křoví, zatímco slunce již začalo zapadat. Můj průvodce vycítil možné nebezpečí, a tak dal pokyn k návratu. Druhého dne jsme přišli zase, ale divoké lidi jsme nespatřili. Nechtěl jsem se vzdát, a tak jsme se tam následujícího dne vypravili potřetí. K našemu překvapení jsme viděli opět naši známou dvojici. Tentokrát jsme jim již tak nevadili. Na radu starce jsem předstíral, že sbírám kaštany, a postupoval jsem krok za krokem blíže k nim. Mládě bylo nepokojné a dovádivé a nakonec se rozběhlo k nám. Aby mě chránil, postavil se můj průvodce přede mne. Krátce nato se k nám přiblížila i matka. Zůstal jsem v pokleku a neodvažoval jsem se vstát. Pln strachu jsem ji pozoroval z těsné blízkosti, předstíraje, že olupuji kaštan. Na pozorování jsem všal měl jen pouhou minutu. Pak jsme se pomalu dali na ústup. Teprve až asi po sto metrech jsem se vztyčil - do té doby jsem lezl po kolenou, abych byl co nejméně nápadný." -zdroj: kniha Legendární opolidé; autor Jaroslav Mareš

V roce 1996 výzkumníci zaznamenali další údajnou zprávu o pozorování samice jerena s mládětem, rovněž z pohoří Kin-lin. Když se jeden z vesničanů v podvečer vracel z lesa, kde pracoval, spatřil je údajně na kukuřičném poli asi třicet metrů daleko. Samice byla vysoká údajně zhruba metr osmdesát. Mládě bylo poloviční. Měly červenohnědou srst, samice o něco tmavší, mládě více do rezava. Ačkoliv vesničana museli zaregistrovat, zůstali v klidu a dál hodovali na kukuřičných klasech, zatímco seděli na bobku. Po delší době samice k vesničanovi otočila hlavu a výhružně zavrčela. Vesničan následně předstíral, že odchází. Ukryl se však za nejbližším stromem na okraji lesa, který se nacházel hned vedle onoho kukuřičného pole. Dvojici jerenů pozoroval až do úplného setmění. Když již nebylo nic vidět, vrátil se do vesnice. Podle zvuků však poznal, že oba jereni stále v hodování pokračují. Po několika letech byla zhruba na stejném místě údajně pozorována celá tříčlenná rodina jerenů včetně samce.